Postupem času jsem samozřejmě poodkryla všechna tajemství, která vánoční svátky dětem nabízejí, ale i přesto se jich jako dospělá nechci docela zříci. Není pro mne důležité, jestli mám na těch pár dní v roce skutečně uklizeno, všechno je podle zaručených příruček pro šťastné a veselé a v počtu druhů cukroví předběhnu celé sousedství. Jsem nejšťastnější, když si večer sednu k vaně, ve které pluje vykrmený kapřík, když na stromek věším staré ozdoby po prarodičích a místo nově natočených pohádek sleduji tančící vločky za oknem, zatímco mi za zády praská v kamnech dříví.
Když se tedy už týdny před dlouho očekávanými svátky klidu a míru prodírám obchody, ve kterých vousatí panáčci prozpěvují anglické koledy a nabízejí propriety pro "typicky" české Vánoce, přemítám, jestli se nám to pravé poselství někam neztratilo. Cestou domů pak tytéž postavičky v červeném vídám šplhající se s pytli na zádech do nejvyšších pater paneláků. Zdalipak takový Santa najde hledaný komín, kterým by se spustil dolů?
Raději zůstanu u tradičního rozkrajování jablíček, stavění dřevěného betlému a pouštění lodiček po vodě. Přece jen to jinak voní, když si na stole zapálím opravdové svíčky, než když do oken postavím elektrický svícen, a když si ruce trochu umažu od smoly vytékající z voňavé jedličky, než když ohýbám větve podle svého nejlepšího vkusu u umělohmotného stromečku. A tak v teple a klidu pohody nadcházejících svátků připijme v kruhu rodinném z vaječného koňaku a užijme si svátky právě tak, jak je máme rádi.
