To, že existuje Zákon o ochraně spotřebitele, bývá ještě dnes překvapením nejen pro spotřebitele, ale bohužel i pro obchodníky. Přičemž jeho znalost, spolu s vybranými ustanoveními Občanského zákoníku, by měla být jakousi abecedou dobrého obchodníka.

Jedna norma bez druhé nedává ucelený obraz, ale vysvětleme si alespoň základní pojmy Zákona o ochraně spotřebitele (ZOS), který byl přijat už v roce 1992. Od té doby byl několikrát novelizován, naposledy v říjnu 2003.

Spotřebitelem je fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmi výrobky nebo službami. (ZOS § 2)

I když je definice suchá, dostane šťávu ihned, když si položíme otázku, kdy podnikatel, který si kupuje nábytek do kanceláře a zároveň do bytu, jedná jako spotřebitel a kdy jako podnikatel? Rozdíl v tom samozřejmě je; pomineme-li možnosti odpisu, tak určitě v délce záruční doby. Nakupuje-li pro své podnikání, není chráněn dvouletou záruční dobou, ale na nábytek dostane takovou záruku, jakou si smluvní strany dohodnou. Mohou se rozhodnout, že se budou řídit - co se týče záruky - ustanoveními Občanského zákoníku a bude klid. Nedohodnou-li se na ničem, pak záruka nebude žádná...

Když nakupuje spotřební zboží jako spotřebitel do bytu, je chráněn dvouletou záruční lhůtou.

Zákon o ochraně spotřebitele ukládá prodávajícím "prodávat výrobky ve správné hmotnosti, míře nebo množství a umožnit spotřebiteli překontrolovat si správnost těchto údajů". Bude-li obchodník tohle ustanovení porušovat, měl by se obávat nejen postihu České obchodní inspekce, ale i hrozby trestního stíhání. Trestní zákon 140/1961 Sb. pamatuje v § 121 na poškozování spotřebitele. Prodávající, který šidí na jakosti, množství nebo hmotnosti ve větším rozsahu, se vystavuje trestnímu stíhání...

Prodejce je také povinen prodávat výrobky a poskytovat služby v předepsané nebo schválené jakosti, pokud je závazně stanovena. Není-li tomu tak, pak v jakosti obvyklé. A za jakost obvyklou lze považovat jakost odpovídající platným technickým normám.

Samozřejmě že jakost obvyklá je pojem ne příliš přesný, ale při troše dobré vůle se určitě mohou obě strany sporu shodnout. Mnoho spotřebitelů má například problémy s nestálobarevností podšívky bot. Není jakostí obvyklou, aby podšívka obarvovala nohy či ponožky dočerna. Pokud je na takovou vlastnost obuvi spotřebitel upozorněn před uzavřením kupní smlouvy, pak to možné je, protože byl informován a souhlasil s touto evidentně nižší jakostí. Ale kupuje-li obuv a je přesvědčen, že podšívka nebarví, pak se jedná o porušení zákona.

Zároveň zákon ukládá prodejcům povinnost prodávat výrobky a poskytovat služby za ceny sjednané v souladu s cenovými předpisy a ceny při prodeji výrobků či poskytování služeb správně účtovat. A měli by pamatovat, že při placení v hotovosti se konečná celková částka zaokrouhluje vždy k nejbližší platné nominální hodnotě.

Toto ustanovení se do zákona dostalo po zrušení desetihaléřů a dvacetihaléřů na podzim 2003.

"Prodávající se nesmí při prodeji výrobků a poskytování služeb chovat v rozporu s dobrými mravy, zejména nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat." (§ 6 ZOS)

Co to jsou dobré mravy, se právníci stále dohadují, hranice se zdají široké a poněkud pružné. Nicméně diskriminace spotřebitele začíná třeba u odmítání obsluhovat spotřebitele, který se v prodejně pravidelně domáhá svých práv; vstupu do provozovny občana jiné barvy pleti nebo účtování jiné ceny cizincům. Existují restaurace, jejichž majitelé se nestydí na jídelním lístku v cizím jazyce uvádět jiné ceny než na jídelníčku pro našince. Za takové jednání jim samozřejmě hrozí pokuta.

Jak je to ale při účtování cen cizincům, kterým je např. při návštěvě nějaké památky poskytnut výklad v cizím jazyce? Praxe povoluje v těchto případech účtovat vyšší ceny, právě za další službu. Nicméně se dá očekávat, že v souvislosti s evropskou praxí, kde se s tím prakticky nesetkáváme, i u nás podobné přístupy zaniknou.

Objevují se stížnosti, že vstup do prodejen bývá někde odpírán maminkám s malými dětmi. Personál to vysvětluje buď tím, že "dítě tu bude křičet", nebo "s kočárkem sem nanesete špínu". Kočárek určitě nenanese víc špíny než boty běžných zákazníků, ale není možné nutit maminky, aby nakupovaly pouze bez dětí. V takové situaci opět doporučujeme upozornit ČOI.

Zákon o ochraně spotřebitele zakazuje vyrábět, dovážet, vyvážet, nabízet prodávat a darovat výrobky nebezpečné svou zaměnitelností s potravinami. Na trhu by se tedy neměly objevovat svíčky, které vypadají jako jahodový pohár, sklenice čaje, či malé pivo. Žádné dítě se nedá uhlídat a při jeho zkoumání světa nemůžeme vyloučit, že bude chtít "šlehačku" či "pivní pěnu" ochutnat, jako to dělá v případě skutečných jahodových pohárů nebo dědečkova piva. Pokud to skončí pouhým bolením bříška, jde o lepší variantu. Doporučení platí obecně – takové věci do domácnosti nepatří, ale hlavně nepatří do obchodů.