Výsledek? Žijí v přeplněném světě. A touží po "pustých ostrovech".
Jedinci si touhu plní. Lezou třeba na horské štíty v Tatrách, výjimeční dokonce na Čomolungmu. Sem tam někdo, osamocen, riskuje život v lesích liduprázdných Transylvánských Alp. Zvláštní samotu vyhledávají třeba rybáři. Sedí jich na břehu rybníčku, jak "kačák" velikého, třeba pětadvacet, ale každý je uzavřený ve svém světě... A jiná varianta?
O chalupy a chaty Češi ještě nepřišli. Jakkoliv o tom šla svého času řeč. I tam se, pravda, naučili žít v početných komunitách. Člověk je tvor družný. Konečně, co všechno se dá sehnat ve vesnické hospodě? Všechno! Byť se přestěhovala z "Rajského" Pohostinství k Jindrovi do garáže. I tady však, čas od času, ty opravdu pusté ostrovy na mysli vytanou. Je to tu ale tak snadné...
"Vobuj si gumáky," povídal jeden starousedlík chalupářovi. "Pro sichr si vem baterku a mobil. Víš, že občas netrefíš ani do vlastní postele," rýpl si a dodal: "A vyraž v noci do lesa. Uvidíš, že za hodinku budeš mít samoty až semhle."
A mávl rukou s ulámanými nehty na placatých prstech nad temenem hlavy.
Rada byla přijata, vyzkoušena a uznána vhodnou k dalšímu doporučení. S tím, že je dobré chodit jen po cestách, které člověk zná.
Procítíte ale všechno, co na pustých ostrovech. Od pocitu volnosti a svobody přes nebezpečí (noční les je plný tajuplných zvuků) a existenční nejistotu (nevíte, kde si vás nimrod splete se srncem) až po radost, že jste to zvládli a vrátili se celí do svého přístřešku. Zažijete očistný pocit osamělosti... Všeho moc ale škodí.
V jedné Chandlerově povídce říká soukromé očko Phillip Marlowe: "Jsem osamělý člověk. Osamělí lidé buď nemluví vůbec, anebo příliš mnoho."
Snažili jsme se nyní proto mluvit tak akorát.
