Nejeden čtenář či televizní divák si jistě pamatuje některá z mnohých tvrzení, uváděných v souvislosti se vstupem Česka do Evropské unie. Padaly tenkrát nejrůznější argumenty pro i proti. Úhelným kamenem četných diskusí byly i olomoucké tvarůžky, česky řečeno "syrečky". Syrečky vůbec zdají se být fenoménem společenským, ba v jistém rozměru i politickým. Rozdělují národ na takřka ideální poloviny, což snad ani tuzemský rum, lhostejno, zda na etiketě vybaven plachetnicí či nikoliv, nedokázal.

A nedokázaly to ani štramberské uši, pochoutka, která voní patrně každému. Jejich výhodou bylo asi i to, že na rozdíl od tvarůžků, rumu a dalších českých či moravských gurmánských fajnovostí (dnes např. i slivovice) se o nich v republice zase tak mnoho neví.

Co jsou štramberské uši?
Ne, vskutku se nejedná o technický výkřik nelegálního systému odposlechů. Štramberské uši jsou jakési kornouty, na užším konci jen zčásti uzavřené, vyráběné z perníkového těsta. Jde o proslulou krajovou pochoutku.

Kde je Štramberk?
Štramberk je malebné městečko na Novojičínsku nedaleko Kopřivnice, kde se, mimochodem, v roce 1905 narodil slavný český ilustrátor dobrodružných příběhů Zdeněk Burian.

Pro jeho malebnost se mu říká "Moravský Betlém" a krásou je turisty srovnáván například s jihočeským Českým Krumlovem. Avšak držme se štramberských uší...

Válka se s lidmi nemazlila
Traduje se, že roku 1241 "trhli" na Moravu Tataři. Některé prameny hovoří sice o Mongolech, ale budiž. Nakonec, právě mongolský kmen řečený Ta-ta, se kdysi dávno stal součástí celého turkického etnika, ba dal mu vlastně i jméno. Před krvelačnými hordami Tatarů (neboť lidský život mezi nimi v té době příliš nevážil) utíkali lidé, kam se dalo. Štramberští měli výhodu – strmý, nepřístupný vrch Kotouč. Tam se opevnili a Tataři je oblehli. Leč domácím přišly na pomoc aktuální povětrnostní podmínky. V noci propukla bouře, ta jim umožnila nepozorovaně prokopat hráz rybníka a Tatary pod Kotoučem zatopit. Ti ve zmatku prchli a v jejich zdevastovaném ležení pak Štramberští našli jen několik pytlů s obsahem věru nevábným. Byly v nich, jako zamýšlený dar tatarskému chánovi, uřezané a nasolené ruce a uši křesťanů. Právě uši, pečené již ovšem pak po celá staletí jako cukrářský výrobek, Štramberk proslavily.

Jak ke své dnešní slávě přišly?
Ne snad že by štramberské uši (kdysi se prý pekly i ruce) nebyly v dobách uplynulých slavné sdostatek. Jejich věhlas však nikdy významně nepřekročil rozlohu přilehlé oblasti. Byly a jsou prostě krajovou pochoutkou, asi jako o kus dál frgále, nebo další koláče, ovšem tentokrát z druhého konce republiky, z Chodska. Odbyt uší také vždy byl více méně sezónní. Zejména při tradiční pouti, která se konává šest týdnů po Velikonocích, se jich prodávaly a prodávají na tisíce. V obchodě s potravinami, natož v obchodních řetězcích a diskontech, se s nimi však běžně nesetkáte. Ale co není, či dosud nebylo, může se změnit... Proč?

Inu, právě štramberské uši se znenadání zapsaly do české gurmánské kroniky prvenstvím, vskutku nebývalým. Jako první česká krajová specialita získaly totiž v Bruselu ochrannou známku podle zeměpisného původu. Stalo se to vloni přesně na Štědrý den. Nyní zbývá registrace v příslušném rejstříku a zveřejnění ve Věstníku EU. A čím vlastně uši tak uspěly? Jsou prostě přímo ze Štramberka. Ne jako syrečky, které ač olomoucké, vyrábějí se v Lošticích.

Co to znamená?
Zdánlivě se nic nemění. Necelá desítka výrobců originálních štramberských uší bude v malebném městečku péct své pochoutky dál a dál je bude také prodávat. Tentokrát však už bude chráněna před jakýmkoliv plagiátorstvím a nekalou konkurencí. I když ne každá konkurence musí nutně být nekalá. Přiznání ochranné známky výhradně uším ze Štramberka poškodí totiž například zase ty výrobce, kteří pečou výrobky minimálně stejně dobré jako cukráři štramberští, mají ovšem tu smůlu, že adresa jejich bydlišť či pekáren je o pár kilometrů vedle. Jistě, dá se to řešit obchodním názvem. Asi jako když se z rumu stal "Tuzemák". Ale už to není ono... a pravda také je, že odpadají i další možné výhody, z nichž nejzajímavější jsou asi procenta, která si výrobce originálního a chráněného zboží může přisadit k ceně. Ale tak už to bývá. A nejen v obchodě, nýbrž v celém životě. Někdo má štěstí, jiný smůlu...

Zkuste si upéct!
Recept na štramberské uši, dnes už vlastně Štramberské uši, není složitý a není ani obestřen nějakým výrobním tajemstvím. Receptura se neskrývá v nedobytných sejfech a nedědí se z otce na syna jako v případě jiných podobných laskomin. Návod najdete i na internetu. Ovšem vyrobit uši takové, jaké vskutku mají být, to je záležitost šikovných rukou. Ve Štramberku se prý hospodyně dřív předháněly, která dokáže udělat uši co nejtenčí a podle toho, kolik uší uměly uválet z kila perníkového těsta, se měřila jejich dovednost. Podle popisu nejedné zkušené pekařky-cukrářky se uši válí z horkého těsta obtížně a ruce musejí být opravdu hodně rychlé, neboť materiál rychle tvrdne. Nicméně, pokud nechcete vážit cestu do Štramberka (byť jako výlet by to rozhodně stálo za to), nenechte se odradit.

Na stovku uší potřebujete asi: 1 kg hladké mouky, 0,5 kg medu, 0,5 kg cukru, 4 hvězdičky badyánu nebo lžičku anýzu, 1 sáček prášku do pečiva (nahradí jej soda), 20 hřebíčků, sáček mleté skořice a 6 vajec.

A postup? Badyán a hřebíčky utlučeme v hmoždíři a pak všechny ingredience zpracujeme na vále v těsto. Důležité je nechat jej asi dva dny odpočívat v chladnu. Pak jej můžete tence vyválet, vykrajovat kolečka a pokládat na hodně vymaštěný plech. Ještě teplá upečená kolečka pak stočíte do tvaru kornoutu – ucha. Uši pak můžete ozdobit třeba šlehačkou, marmeládou, máčet v čokoládě, zdobit oříšky, a pokud vám fantazie napoví nějaké jiné zdobení, můžete vyzkoušet i je. Ovšem pak už to zase nebudou úplně pravé štramberské uši. Vadit to však nebude. Pokud je nebudete prodávat pod originálním názvem, můžete si na nich vy i vaši přátelé hlavně pochutnat. A o to tady snad jde především...