5:00 – 6:00
V maličké pekárně, která je součástí domku, už je víc než hodinu živo. Maminka Helena vstala první a zadělala těsto. "Dneska musíme upéct 140 koláčů, k tomu potřebujeme 11 kilo mouky," prozrazuje. "Co dál? Na kilo mouky 25 deka cukru, stejné množství tuku, 6 deka droždí, 6 žloutků a 6 našlehaných bílků, mléko podle potřeby. Každá mouka je jiná, některá potřebuje mléka míň, některá víc." Pokud jste stejně jako já překvapeni těmi našlehanými bílky v kynutém těstě, vězte, že je to pravda pravdoucí. Skutečně je možné bílky do něj zapracovat. Musíte mít ovšem řidší těsto, než je zvykem. A jak je pak nadýchané!
Jako druhý vstává tatínek Zdeněk, aby připravil tvaroh, který tvoří podstatnou složku budoucí dobroty. Do něj přidávají vejce, cukr a podle potřeby tuk. Teď jsou Konopíkovi s dodavatelem tvarohu spokojeni, ale než ho našli! "Ten, který nám na začátku dodával kvalitní tvaroh, bohužel skončil a tvarohy z jiných mlékáren přetékaly z koláčů. Co jsme se nazlobili! Naše prase se mělo," směje se paní Helena. To samé ale bylo i s moukou, trvalo dlouho, než našli ten správný mlýn v jižních Čechách.
Jako poslední vstali dcera Petra a syn Zdeněk. Jejich role na koláčové scéně teprve přicházejí.
Nakynuté těsto si hoví ve velké díži. Paní Helena velkou lžící nabírá asi patnáctidekové kousky těsta a sází je na pomoučený stůl. Pak rukama rovněž obalenýma v mouce těsto dobře propracovává, vytváří kulaté bochánky a nechává opět kynout.
6:00 – 7:00
Zatímco paní Helena navyklými pohyby šikovně připravuje díly budoucích koláčů, povídáme si o tom, jak se "koláčnicí" vlastně stala. "Pracovala jsem v pletárně, pak se narodily děti, po mateřské jsem dělala v kartáčovně, jezdila do Německa vyrábět látkové květiny a přitom měla chuť sama s něčím začít. A protože jsem vždycky ráda pekla, zkusila jsem vyrábět a prodávat koláče. Svěřila jsem se sousedce, že máme báječný recept od manželovy maminky. Tady o ně zájem tehdy nebyl, a tak mi navrhla, že je můžeme zkusit prodat na nedalekém hraničním přechodu." Zadělaly na koláče v kuchyni ve velkých mísách vařečkou, upekly je s pomocí babiček v jedné elektrické a jedné plynové troubě, daly do auta, přikryly prostěradlem a jely. "Postavily jsme stůl, na něj vystavily koláče, do země zarazily ceduli s německým nápisem "České koláče". Tolik jsem se bála a styděla... ale němečtí zákazníci si je koupili, a když jsme za týden přijeli zas, přišli znovu, protože jim chutnaly. Za čas nás čekaly fronty. A tak to začalo. Do začátků jsem měla tisíc korun." Ceduli mají Konopíkovi na památku schovanou, říkají, že až za rok nastane čas dvacátého výročí jejich "koláčování", na Lískovou zajedou a ceduli vztyčí svému dílu na počest.
Z bochánků se díky šikovným rukám paní Heleny stávají základy koláčů. Každý bochánek položí na kolo pečicího papíru o průměru 24 cm a pečlivě vytvaruje. Hotový korpus položí na dřevěnou podložku, s tou zasune do připraveného stojánku. A za ní už má syn na dalším stole nachystanou mašlovačku, aby okraje základu namazal rozšlehaným vajíčkem. Pak nabere naběračkou dvacetidekovou dávku připraveného tvarohu, nalije na korpus a širokou stěrkou rozetře. A znovu vloží do stojánku. Než se dostane na druhou stranu stolu, opět koláč kyne. Tam už má dcera v ruce sáčky s makovou či povidlovou náplní.
Maminka do koláčů zapojila celou rodinu. A tak nás zajímá, zda šli dobrovolně. "Právě že ano, to oceňuji. Zkusili to a začalo je to bavit. Nebo ne?" I když jsou spolu prakticky pořád, nehádají se, a jestli přece jen někdy, tak kvůli koláčům.
7:00 – 8:00
Petra se ujímá výzdoby prvních koláčů. Zkušenou rukou vykresluje na povrchu tvarohové náplně ornamenty z ochuceného máku a povidel. Všechny tři trouby v rohu místnosti už jsou vyhřáté na teplotu 220 – 230°C. Otec rodiny do každé z nich vloží 4 koláče a pečlivě průběh pečení kontroluje. Koláče přemisťuje, otáčí a po sedmi minutách je první várka upečená. I když ještě hotovo není. "Až koláče trochu zchladnou, zalijeme je kyselou smetanou rozdělanou s cukrem a rumem," prozrazuje pan Zdeněk. "Pak se pocukrují, a když mají zákazníci zájem, ještě nazdobí šlehačkou."
Rodina Konopíkova, to je sehraná parta. Všech 140 koláčů postupně prochází od jednoho člena ke druhému, mění se z malého bochánku syrového těsta na hotovou upečenou pochoutku. Zásada je od samých začátků jejich podnikání stejná: "Vždy jako od maminky!" Samozřejmě v dnešní době jim už pomáhá technika. "Převážnou většinu peněz, které jsme od začátku vydělali, jsme dávali zpátky do zařízení a služeb. Výrobnu máme zařízenou podle předpisů, i když třeba hnětač je z druhé ruky," popisuje Helena Konopíková.
A vzpomíná, jak před lety postupně přibývali nejen němečtí zákazníci na přechodu, ale přidávali se i ti čeští. Nejdřív přišla jedna sousedka, prý za vůní, pak druhá. Ozval se majitel jedné prodejny v Domažlicích, který ještě před časem neměl zájem. Pochvala těch, kteří okusili, to je nejlepší reklama. Dnes pečou Konopíkovi v sezóně od úterka do soboty, v pondělí jezdí nakupovat, vyřizovat, co je potřeba.
A když nastane období poutí, zvednou se objednávky na 400 koláčů. "To pak vstáváme ve dvě ráno a končíme v šest večer. Pečeme také na svatby, oslavy, umíme i půlmetrové koláče." Hodně napilno budou mít i před Velikonocemi, protože řada lidí si zvykla sváteční dny osladit krchlebským koláčem místo bochánku.
8:00 – 9:00
Rozcinká se zvonek nad vchodem do malé prodejničky. Jeden z místních jede do Prahy na návštěvu a jeho příbuzní už se na koláč těší.
Koláč za koláčem je vsazen do pece, upečený dostane pohlazení kyselou smetanou, nakonec cukrovou čepici, případně šlehačkovou korunu. Hotovo.
Junior se převleče, vychladlé koláče naloží a rozvozí do prodejen v Domažlicích, Horšovském Týně, Plzni, do hotelů v okolí... A my si dáme kávu a k ní – ach bože! – tu neuvěřitelnou dobrotu. A ještě chvíli si budeme povídat o tom, jak se Helena Konopíková vloni stala Podnikatelkou Plzeňského kraje a pak se ještě umístila na druhém místě v celostátní soutěži Živnostník roku. "To víte, že jsem měla radost. Také mě potěšilo, že se s námi radovali i naši zákazníci. Dokonce o nás psali v německých novinách, jeden zákazník nám ten článek přivezl. I když závist pochopitelně také byla. Zkusit si to ale přece může každý!"
Konopíkovi se chystají k dalšímu kroku, který potěší milovníky jejich koláčů. "Připravujeme malé rozšíření prostor tak, aby si lidé mohli v klidu sníst koláč a dát si k němu také kafíčko. Turisté přijdou, koupí si koláč, já ho nakrájím a oni si sednou třeba na chodník, hned ochutnávají. Proto plánujeme posezení, prodejna je hodně malá, tam to nejde."
Na krchlebských koláčích si pochutnávají běžní zákazníci, ale okusila je i řada prominentů a osobností naší kultury. Reprezentovaly nás v Bruselu i v Paříži. A že všem chutnaly! Pozor, až někdy pojedete na Chodsko, je hodně pravděpodobné, že jim propadnete i vy.
