Každou sobotu naložím ženu Evu a děti do auta a vyrážíme z našeho poklidného městečka do víru velkoměsta, přesněji do víru nákupního centra. Každý týden sepisuje manželka podrobný seznam, co opravdu potřebujeme, a svatosvatě mi přísahá, že vážně nic jiného nekoupíme. Každý týden to dopadne úplně jinak.
Je půl desáté, když se nám podaří na parkovišti velikosti Václavského náměstí najít poslední volné místečko pro náš přesluhující automobil. A pak už nás pohltí bezedná tlama nákupní zóny. Naposledy připomínám své drahé polovičce, že ve vozíku nechci vidět nic, co není na našem pečlivě vypracovaném seznamu.
Pepa neomylně zamíří k dětskému koutku a zmizí v záplavě barevných míčků. Ale Adélka bohužel už půl roku mezi mrňata nechce ani za nic. Vydává se s námi na lov beze zbraní mezi regály.
Ve tváři se mi usazuje výraz maniaka či dozorce na otrokářských plantážích. Nepřipustím sebemenší odchylku od seznamu. Zapomněli jsme na něj napsat špenát? Tak máme smůlu, palačinky se špenátem budou až příští týden. Zamítá se! Nic navíc nekupujeme! Manželka sice chvilku protestuje, ale jsem neúprosný.
Oddělením zeleniny jsme projeli a v našem vozíku jsou POUZE položky ze seznamu! Poprvé v životě. V euforii moje ostražitost poleví a zapomínám, že krizové oblasti teprve přijdou. Hračky! Eva radostně vypískne: "Podívej, ta úžasná skládačka! Jak krásně rozvíjí dětskou tvořivost a fantazii! Navíc se děti učí písmenka a čísla. To by byl dárek pro Josífka! Nezapomeň, že má za pár dní svátek!"
Polije mě studený pot. A co teď? Ustoupit ze své zásady? Nebo trvat na svém? Svátek je jedna věc, ale Adélka na mě vrhá jednoznačný pohled. Něco za něco. Pokud něco koupíme Pepovi, ona chce taky!
"Dobře, jen tuhle jednu věc navíc. Hračka je výchovná a opravdu se hodí jako dárek k svátku," kapituluji a k našemu už tak velkému nákupu si připočítávám dalších pět stovek. Snažím se své dámy odtáhnout do bezpečnějších končin. Pozdě. Naše malá parádnice objevila čelenky, sponky a další cingrlata do vlasů. S převahou svých sedmi let mi vysvětlí, že tuhle čelenku potřebuje k tričku, které dostala k Vánocům. A tamten přívěsek se hodí... k čemu vlastně?
Už se nebráním, dávám do vozíku další a další neseznamové zboží. S Evou se pohádáme o "naprosto úžasný" parfém, který ona "nutně" potřebuje. Pronesu o jejích potřebách pár ostřejších slov a manželka se urazí. Vzápětí mi nadávky vrátí, když se rozplývám blahem nad "naprosto úžasnou" sadou nářadí.
Rozhádaní zamíříme k pokladnám a z peněženky vytahuji o 2.500 korun víc, než jsme měli spočítáno. První bitva je dobojována. Teď už zbývá jen prohrát boj o to, ve které restauraci se najíme, kde dětem koupíme zmrzlinu a jestli se Pepan opravdu musí šestkrát svézt na autíčku. Je pozdní odpoledne, když konečně naštvaní a uštvaní nasedáme do auta a vydáváme se na dvacetikilometrovou cestu zpět domů.
Sobota utekla – ani nevím jak. V neděli se žena věnuje uklízení a vaření. Já opravím rozbitý vypínač, namažu vrzající dveře a konečně natřu botník v chodbě. Na děti nám zbude pár hodin večer.
Prostě typický víkend.
Do toho však zasáhla ekonomická krize. Nad hlavou nám visela hrozba propouštění. Aniž bychom se domlouvali či radili, najednou jsme zjistili, že jezdit dvacet kilometrů tam a dvacet kilometrů zpátky jen proto, abychom koupili sýr o korunu levnější, se nám nevyplatí. Když jde Eva z práce, koupí v místním COOPu to, co potřebujeme k přípravě večeře. Já v rámci svého každodenního ranního běhu vyrazím do té samé prodejny pro čerstvé rohlíky k snídani.
Na větší nákupy Evu doprovázím a ochotně nesu plné tašky. Těch pár kroků z COOPu ujdeme pěšky. Při cestě si povídáme o všem možném a je nám spolu krásně. Chodíme bez dětí, takže nás nikdo smutným pohledem nevydírá a nepřemlouvá ke koupi prkotin.
A ty víkendy! V sobotu společně uklidíme – ono to jde nějak rychleji, když předtím nestrávíte celý den pachtěním, dohadováním a lítáním po obchodech tu za zbožím, tu za dovádivými dětmi.
Neděle máme pro sebe. Vyrážíme s dětmi ven, hrajeme si, jsme spolu. Je-li hezké počasí, nastartujeme našeho veterána a vydáváme se na výlety.
Že přitom najedeme víc kilometrů než při cestě do obchoďáku? Ale víte, kolik ušetříme? Ušetříme peníze za zbytečnosti. Ušetříme své nervy. Ušetříme si čas pro děti. Ušetřili jsme si na častější úsměvy. Ušetřili jsme si na to, být spolu.
Na obchodní centrum už ani nevzdechneme. Máme přece svůj místní přátelský COOP, kde seženeme vše, co potřebujeme, a potkáváme se se známými a přáteli. A zkuste se před nimi hádat o parfém či čelenku!
