Velikonoce zblizka

Křesťanským svátkům, příchodu jara a ukončení zimního spánku přírody předcházel masopust - období, které začínalo o svátku Tří králů a končilo na tak zvanou Popeleční středu. Masopust patříval k nejveselejším dnům po Novém roce. Největší masopustní oslavy propukaly až poslední tři dny před Popeleční středou, ale bývalo zvykem, že již na "tučný čtvrtek" před masopustní nedělí se v domácnostech pekly dobroty a začínaly přípravy na to pravé masopustní veselí a hodování. To začalo o masopustní neděli a končívalo až úterním průvodem maškar. Masky chodily "vinšovat" dům od domu, jejich pohoštění bylo doprovázeno různými žerty a bezuzdným veselím. O půlnoci pak ponocný odtroubil konec masopustu. Příští den dopoledne, na Popeleční středu, se i ti nejbujarejší hodovníci pokorně dostavili do kostela, kde jim farář na připomenutí čtyřicetidenního předvelikonočního půstu, který právě začínal, namaloval na čelo křížek ze směsi popela a vody (odtud název svátku). Půstem zdaleka nebylo myšleno jen odepření si jídla. Půst byl zřeknutím se čehokoliv, co je v našem životě postradatelné, zbytečné nebo překážející, co nás spoutává. Ještě v polovině dvacátého století se masopust bouřlivě slavil v každé vesnici. Dnes se tato tradice spíše ojediněle udržuje jako folklórní podívaná.

Druhá neděle postní se nazývala Pražná - podle pokrmu, který se v ten den hojně připravoval. Jednalo se o pražení nedozrálých klasů obilí či jednotlivých zrn. K pražení se nepoužívala nádoba, ale pražilo se přímo na plátu kamen. Pražmo se poté drtilo a přidávalo např. do polévek.

Třetí postní neděle se nazývala Kýchavá - tento den se konala mše za odvrácení moru, k jehož příznakům patřilo v dávných dobách m.j. nadměrné kýchání. Přání "Pomáhej pánbůh" nebo "Pozdrav pánbůh", které dodnes říkáme, pochází právě z obavy před morem. Později se pověra pozměnila v tom smyslu, že kolikrát kdo v ten den kýchne, tolik roků bude ještě živ. Proto se tu neděli hojně šňupal tabák, který kýchání podporoval.

Pátou postní neděli si lidé pojmenovali jako Smrtnou nebo také Černou - z mnoha obcí vynášela v ten den mládež "smrtku" - figurínu ze slámy na dřevěné tyči, oblečenou do starých hadrů a ozdobenou někdy náhrdelníkem ze skořápek. Za zpěvu ji donesli k potoku či řece, vhodili a nechali uplavat. Tak symbolicky končila zima a nastupovalo jaro.

Poslední šestá postní neděle se nazývala Květná - v kostelích se světily proutky kočiček, dubu, lísky, smrku apod. Připisovala se jim magická moc. Zasunuté mezi trámy nebo na zdi za obrázky svatých chránily tyto posvěcené ratolesti usedlost před bleskem, zapíchnuté do pole zajišťovaly dobrou úrodu. Květná neděle je ekvivalentem ve světě rozšířeného pojmu Palmová neděle, neboť jak praví biblický příběh, když jel Ježíš k Jeruzalému, lidé jej zdravili máváním palmovými vějířovitými listy.

Poslední týden čtyřicetidenního půstu před Velikonocemi se nazýval pašijový týden (též svatý, veliký), který následoval po Květné neděli a vrcholil Velikonoční nedělí (Hodem božím). Zatímco starokřesťanské pojetí Velikonoc (od 2. století) zahrnovalo do tohoto svátku Velký pátek, Bílou sobotu a Neděli zmrtvýchvstání, ve středověku pod tlakem mystikou prodchnuté zbožnosti zvítězila myšlenka zdůraznit jako samostatný celek umučení Páně, takže z původních třídenních velikonočních oslav byla samostatně vydělena Velikonoční neděle a jako náhradní den přiznán Zelený čtvrtek (celkem čtyři církevní svátky). Teprve po druhém vatikánském koncilu bylo obnoveno třídenní starokřesťanské pojetí Velikonoc, které se počítá od večerní mše na Zelený čtvrtek a končí nešporami (večerními modlitbami) o Neděli zmrtvýchvstání.

V lidovém prostředí se však k velikonočním oslavám řadil celý Zelený čtvrtek, jak svědčí četné lidové zvyky a pověry. V nich se ovšem odrážela zvláštní atmosféra celého pašijového týdne. Lidé podle krajových zvyklostí členili i ostatní dny pašijového týdne např. na: modré pondělí, žluté úterý (Jidáše začal stíhat římský král), škaredou nebo také sazometnou středu (Jidáš se škaredil na Ježíše, zradil ho a vydal Římanům. Odtud název škaredá. Podle lidových zvyklostí se toho dne nikdo neměl mračit, jinak by se škaredil po všechny středy v roce. Doporučovalo se také vymetat komíny).

Den poslední večeře apoštolů. Název Zelený čtvrtek je v Německu doložen již ve 12. století, odvozen snad od zeleného mešního roucha, jež se toho dne užívalo. Kostelní zvony zní toho dne při večerní mši naposledy, pak umlknou až do Bílé soboty. Říká se, že "odlétají do Říma" - na znamení smutku z ukřižování Pána Ježíše.

Při mši na Zelený čtvrtek umýval biskup a další řeholníci nohy 12 starcům nebo řeholním bratřím, po obřadu je hostili a obdarovali. Tento liturgický úkon byl symbolicky spojen s Poslední večeří Páně, kdy tak Kristus stejně učinil svým učedníkům - apoštolům.

Ze 16. století je dochována obchůzka s popěvky namířenými proti Jidášovi a Židům, kteří Krista ukřižovali. V některých východočeských i západočeských venkovských kostelích bylo zvykem, že jeden z chlapců, jakmile kněz začal mši, vyběhl ven z kostela a pelášil pryč. Ostatní děti s řehtačkami za ním. Dbalo se, aby honěný chlapec, představující Jidáše, byl zrzavý.

Mnohde se udržovala pověra, že by měl člověk při posledním zvonění na Zelený čtvrtek cinkat penězi v kapse, aby se ho držely. Jinde zase zvonili paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši. Hlas zvonů nahrazovaly o Velikonocích nejrůznější klapačky a řehtačky, jejichž hluk se rozléhal celou vesnicí. Mnohde se říkávalo, že děti honí proradného Jidáše.

Podle osvědčených lidových zvyklostí hospodáři na Zelený čtvrtek seli hrách a zelí, vybrali plástve z klátů, hospodyně pekly jidáše mazané medem, protože se věřilo, že kdo je sní (nejlépe před východem slunce), bude ochráněn před uštknutím hadů a žihadly vos a sršňů. Med měl ve velikonočních pověrách vůbec zvláštní místo. V podhůří Orlických hor házeli lidé do studní chléb namazaný medem, aby se v nich celý rok držela voda. Zejména mladé dívky se na Zelený čtvrtek omývaly ranní rosou nebo vodou z potoka, aby byly zdravé a zkrásněly. Tento zvyk se krajově udržoval i na Velký pátek. Ještě před východem slunce se zametal celý dům a smetí se vynášelo za humna či na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. V okolí Hořic také bývalo zvykem, že se proutkem svěceným na Květnou neděli doma šlehalo po podlaze a peřinách s průpovídkou: "Ven hosti bez kosti!", což mělo rovněž odpomoci od blech a obtížného hmyzu. Lidové tradice dokládají, že na Zelený čtvrtek chystaly nekalé rejdy čarodějnice, před nimiž musel hospodář ochránit stavení i stáje.

Z historických pramenů je zřejmé, že zvěsti o čarodějnicích nebrali vesničané na lehkou váhu a chránili se před nimi nejroztodivnějšími pověrečnými úkony. Například po západu slunce vykropil hospodář svěcenou vodou z nového, dosud nepoužívaného hrnku, dům i jeho okolí. Obvykle nesměl kropit rukou, ale věchýtkem slámy. Jinde zase hospodáři v noci ze Zeleného čtvrtka na Velký pátek (v dobré víře uchránit stavení a dobytek od zlých čar) kladli večer před práh stáje velký drn trávy. Čarodějnice prý ještě dříve, než vkročí k dobytku, musela spočítat všechny lístky, což se jí ale do ranního rozbřesku nikdy nepodařilo, a musela proto s nepořízenou odejít. Jinde obcházel hospodář stavení se sekerou a na každý práh třikrát udeřil, aby ho uzavřel před zlými silami.

Římský král nechal ukřižovat Ježíše. V katolické liturgii je dnem hlubokého smutku. Nekoná se mše a bohoslužba je složena jen ze čtení textů a zpěvu. Důležitou součástí pobožnosti je odhalení a uctění svatého kříže a úprava "božího hrobu" v kostele. Zatímco původně v něm byl uložen pouze kříž, později k němu přibyla i monstrance zakrytá rouškou, kolem níž byly umístěny květy a mnoho svící. Do dutiny pod oltářem se vkládala socha představující mrtvého Krista nebo jeho obraz. Takováto úprava "božího hrobu" byla provedena v 80. letech 16. století v Praze (předtím vůbec poprvé roku 1577 v Bavorsku).

V barokní době vypjaté zanícenosti a mystické symboliky se k poctě zemřelého Krista skládaly kantáty, jezuité zaváděli divadelní pašijové hry, vycházející ze středověké tradice (hra o třech Mariích apod.). Do okruhu předloh patří i středověká hra Mastičkář, jedna z nejstarších dochovaných českých divadelních her. Od středověku tyto hry předváděli především věřící pod vedením duchovního správce nebo ochotníci pod vedením učitele či jiného místního nadšence. V některých oblastech se staly pašijové hry velikou a na pohled nesmírně atraktivní podívanou. Většina her realisticky přibližovala události posledních dnů Kristova života a jeho zmrtvýchvstání.

V ten den byly zakázány všechny polní práce, nesmělo se hýbat zemí, proto se nepracovalo na poli ani v sadu. Nesmělo se také prát prádlo. Pradleny říkaly, že by místo do vody namáčely do Kristovy krve. I na Velký pátek se lidé chránili před čarodějnými silami a uhranutím. Nemělo se nic půjčovat z domácnosti, protože s takovými předměty by se dalo čarovat. Především na dojačku a sítko k cezení mléka měly hospodyně dávat bedlivý pozor, pokud chtěly chránit krávy před uhrančivými silami.

Hodně rozšířeným zvykem, zvláště v krajích s rozvinutou plátenickou výrobou, bylo předení pašijových nití. Kdo měl na šatu alespoň několik stehů ušitých těmito "čarovnými" nitěmi, byl uchráněn před uhranutím i zlými duchy. Košile ušitá z plátna takto upředených nití chránila před bleskem.

S Velkým pátkem byla spojována víra v magickou sílu země, která se otevírala, aby odhalila na krátkou dobu ukryté poklady. Proto bylo toho večera vidět v lesích, u zřícenin hradů a na dalších opuštěných místech hledače pokladů. Poklad prý označovalo světélko, jindy zářící a kvetoucí kapradí, případně otvor ve skále či zdi, z něhož vycházela zvláštní záře. Toho dne se podle pověsti otevíral na několik hodin i Blaník. Jinde věřili, že mohou na souš vycházet z vody vodníci a prohánět se na koních.

V noci vstoupil Ježíš do nebe. Zvony se vracejí z Říma. Církev světí oheň (resp. světlo). Obřadu spojenému s žehnáním světla, při němž se zpívají žalmy, se říkalo lucernarium. Doloženo je např. ve slovanských bohoslužbách sv. Cyrila a Metoděje na Velké Moravě i sv. Prokopa v Sázavském klášteře.

Bílá sobota nebyla ve starém křesťanském světě dnem liturgickým. Konala se jen noční bohoslužba - vigilie. Před vigilií se na prostranství před kostelem posvětil oheň, od kterého se zapálil paškál (velikonoční svíce) a jím se světlo přeneslo do kostela. V mnoha vsích býval zvyk, že se toho dne doma uhasila všechna ohniště. Před kostelem potom vložila hospodyně na hraničku vlastní polínko, a když kněz oheň posvětil, vzala žhavý oharek domů a zažehla jím oheň nový. Z ohořelých dřev se potom zhotovovaly křížky, které věřící nosili do pole, aby dobře rodilo. Popelem z posvěceného ohně se sypaly louky. Někde bylo zvykem dávat uhlíky za trám domu na ochranu před požárem. Aby se zabránilo různým pověrečným praktikám, platil ještě počátkem 20. století příkaz církevních úřadů, že se má ohniště po vykonání liturgického posvěcení ohně zalít vodou, aby se popel znehodnotil a ohořelé zbytky se měly pod dohledem odnést.

Ježíšovo vzkříšení je slavnost oblíbená v celé střední Evropě. Z "božího hrobu" v kostele se vyzvedla monstrance s Kristovou sochou (obrazem) a obojí se v průvodu neslo obcí. V době baroka se nad monstrancí nesl baldachýn, průvod se honosil četnými korouhvemi, svátečními kroji lidu a později uniformami spolků.

Např. na Chodsku jedli věřící pokrm posvěcený v kostele vždy vestoje. Pokud kdokoli přišel do stavení, ať vrchnost nebo žebrák, dostal kousek z posvěceného jídla. Ve východních Čechách obětoval hospodář kus svěceného mazance, vejce a víno zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda, hojnost ovoce a zdravá pitná voda. Na Šumavě lidé věřili, že vzpomínka na to, že člověk jedl o Božím hodu velikonočním posvěceného beránka, pomůže nalézt ztracenou cestu zbloudilci v lesích.

Po Velikonocích nastává podle křesťanských liturgií velikonoční doba, která trvá 50 dní, až do svátků "seslání Ducha svatého". Velikonocemi totiž nic neskončilo. Apoštolové se v dalších dnech setkávali se vzkříšeným Kristem. Při posledním setkání jim Kristus řekl, že již ho neuvidí, ale dostanou zvláštní posilu - Ducha svatého. Toho mezi ně seslal právě padesátý den po Neděli velikonoční.