Časový rozdíl je šest hodin, ale rozdíl v počasí je daleko podstatnější. Proto mohou mít u Matušků venkovní bazén a využívat ho celoročně. Přesto ho zakrývají sítí. Nebrání se chladu, ale bojují tak s nejrůznějším hmyzem. Inu, každá věc má vždycky dvě stránky. Nikdy nic není úplně ideální. Waldemar vysvětluje:

"Bazén a jeho okolí vlastně slouží jako náš obývák. Jeden čas jsme dokonce měli takový zvyk, že v neděli kolem desáté dopoledne k nám chodili na návštěvu známí. A snídalo se. Každý chtěl něco jiného, především přicházelo k chuti ovoce. Já ovšem mám k snídani nejraději chleba se šunkou a čaj s mlékem. Syn dává přednost chlebu s máslem a medem, Olinka kafíčku. Známé teď už zveme až na odpoledne, protože čím dříve přišli, tím déle odešli. Bývalo to sice velice příjemné, ale občas už toho bylo dost. Takže nám zůstal jen zvyk snídat to, co máme rádi. A většinou právě u bazénu."

Syn Waldemar doplňuje:

"Chleba peče naše maminka doma, opravdu moc dobrý."

Mladý Waldemar je podobný tatínkovi, hned poznáte, že je jeho syn, protože má rovněž vousy. Tatínek vloni u nás slavil sedmdesátku, syn pak začátkem loňského září pětadvacítku. A maminka? Ta má narozeniny v říjnu. Kolikáté? Ač se snažila, nedokázala to spočítat. Nakonec, léta nejsou podstatná. Waldemar junior pokračuje:

"Maminka výborně vaří, máme rádi rajskou, koprovku, knedlíky se zelím, prostě českou kuchyni."

Maminka Olga doplňuje:

"Ráda dělám i pěkně silný biftek, ale také bábovku. Musím přiznat, že mi moc nejdou buchty. Ty vždycky musí Waldíkovi udělat babička."

"Především musím opravit vaši představu, že je tady u nás pořád horko. My žijeme totiž uprostřed Floridy, kde se počasí poněkud láme. Horko je především dole na jihu, v Miami, Key Westu. U nás jednou v zimě dokonce napadl sníh.

Florida má tvar pažby pistole. My žijeme asi v polovině té pažby, tam, kde je Tampský záliv. Takže tady je většinou velmi příjemně, v zimě maximálně tak na svetr.

V USA jsou domy stavěny trochu jinak než v Evropě. Zvenku jdete rovnou do obývacího pokoje. Pak následuje jídelna, u nás pak vpravo kuchyně. Vlevo zase najdete dvě ložnice. Dál, západním směrem, je Waldíkův dům. My jsme se postupně rozšiřovali na východ a západ. Teď nás čeká směr jižní. Abych nezapomněl, právě za obývákem a terasou je onen už zmíněný bazén."

Paní Matušková ovšem hned upozorní, že tohle není popis typického amerického domu. "Takhle vypadá náš dům, protože jsme ho postupně neustále rozšiřovali. Také máme zahradu, které se věnuju moc ráda. Přesně tak, jako to dělají všichni lidé na svých chatách. Hlavně neustále něco řežu a stříhám, protože když cokoliv necháte jen tak volně růst, už za čtrnáct dnů byste dopadli jako v pohádce o Šípkové Růžence. Jen byste byli obrostlí něčím jiným než šípkem. Walda vždycky říká: Tady je neustále neděle a léto. Jenže něco dělat musíte, i v té zdejší neustálé neděli.

Jednou jsem motorovou pilou prořezávala fíkusy. Měli jsme zrovna na návštěvě známé a paní byla zděšená. Že doma nesmírně dlouho čeká, než jí na fíkusu vyrazí jeden jediný list, a já že na prořezávání používám pilu. Jak se říká, jiný kraj, jiný mrav.

Taky jsme si zasadili grapefruit. Rostl, rostl, ale plody pořád neměl žádné. Tak jsem se popudila a pustila se do něj také s motorovou pilou. Prořezala jsem ho hodně, opravdu. A najednou začal kvést a měl 180 velikánských plodů. To jen tak mimochodem, abyste věděli, jaká jsem zahradnice."

"Asi to ořezání potřeboval," dodává pan Matuška. "Nebo se té pily polekal a začal plodit. Tady všechno roste pro nás nezvykle rychle. I tráva. Proto je stále co dělat. Jsme rádi doma, všichni pěkně pohromadě. A pořád také máme rádi návštěvy."

Waldemar Matuška junior zatím jenom poslouchá. Se zájmem.

"Já ještě chodím do školy, studuji elektroniku, ale ne a ne školu dodělat. Školu mám totiž rád, proto si studium šetřím. Ale už budu hotový. Mým největším koníčkem jsou počítače. Když jsme přišli do Ameriky, bylo mi devět let. Češtinu jsem nezapomněl a je mi k užitku. Přivydělávám si totiž překládáním."

Možná že tak jako já chcete vědět, zda bude mladý Waldemar také jednou zpívat. Rád odpovídá, i když je vidět, že to je asi nejčastěji pokládaná otázka.

"Já obdivuju tátu. Vždycky žasnu, jak ho doma všichni znají a mají ho rádi. Toho bych asi dosáhnout nedokázal. Ale zpívat možná budu, pokud mě to táta naučí. Zatím neměl čas," směje se junior. A otec doplňuje:

"Hlavně má na zpívání pořád dost a dost času. Já začal profesionálně zpívat až v devětadvaceti. Víte, na ženění a na zpívání je vždycky času dost. Není proč spěchat. Důležitější je, že to umí s počítači. Když jsme společně psali knihu Tisíc mil, těch tisíc mil, bez Waldíka bychom to byli na počítači asi nedokázali."

V té knize je fotografie, na které ležíte na kanapi a pod tím je text: Až tu knihu dopíšete, tak mne vzbuďte.

"No, na všechno musíte mít lidi. Ale tohle byla pochopitelně nadsázka," směje se pan Matuška. Až závidím, jaká je v jejich rodině pohoda.

"Když jsme psali knihu, Walda mi diktoval a já psala na počítači. Najednou jsem něco omylem stiskla a všechno se rázem vymazalo. To byl šok. Ke všemu Waldík zrovna nebyl doma, tak jsem mu poslala esmesku: Waldi, pomoz, počítač zemřel. Pochopitelně jsem to napsala anglicky, aby mohl zprávu ukázat kamarádům. Všichni se prý moc smáli, ale ještě podstatnější bylo, že mi po telefonu poradil, co a jak mám udělat. Takže se nakonec text znovu objevil."

Při četbě vaší knihy mě nejvíc fascinovaly ohromné vzdálenosti, které jste při cestách za koncerty museli zdolávat.

"A ještě ke všemu jsme všude museli přijet přesně na čas. Nebylo to vždycky jednoduché. Olinka řídila a já jsem jí neustále něco vyprávěl, aby neusnula. Možná, že ještě uděláme jedno takové turné."

Mladý Waldemar se rozzáří: "Teď budu řídit i já."

"Ale vždycky jenom chvilku. Já totiž řídím nesmírně ráda," vysvětluje paní Olinka. Smějeme se všichni. Inu, proč ne, když je tady neustále neděle.

"Já měl vždycky starší kamarády. Od těch mladších se toho totiž moc nedozvíte. Člověk má poslouchat a hlavně si všechno pamatovat. A co je zajímavé, pak předávat dál. Lidi by si vůbec měli víc povídat, než jen koukat na televizi. Během našeho koncertování jsme se sešli s mnoha nesmírně zajímavými lidmi a vyslechli úžasné příběhy jejich osudů. Proto jsme napsali i onu knihu, aby se o těch lidech a o tom, co jsme s nimi prožili, dozvěděli i další."

Waldík poslouchá otce a hned se přidává:

"Já bych chtěl historky, které tatínek jen tak vypravuje, nějak zaznamenat a zkatalogizovat. Je jich hrozně moc a byla by škoda je zapomenout."

Ale nevypráví tatínek nějakou příhodu tolikrát, že si s maminkou jemu za zády ukazujete na prstech, kolikrát už jste to slyšeli?

"To ne. Ono je jich totiž opravdu tolik, že nejsou nějak častým provozem ošoupané."

Zase vypukne smích. Ale uznejte, taková synova slova jsou pro otce uznáním.

"Pánbůh to tak zařídil, že to špatné člověk zapomíná a zůstávají jenom hezké vzpomínky. Dokonce i těm ošklivým historkám se po létech jenom smějeme. Třeba když nám na poště v Orenburgu řekli, že telefonní seznam je vojenské tajemství. Nebo jsme byli s KTO právě v Orenburgu večer v restauraci, kde hrála hudba k tanci. Přišel k nám major letectva a vyzval Zdeňka Skarlanta k tanci. Ten se zděsil a nevěděl, co má dělat. Já ho poslal, aby se nestyděl a šel tancovat. A teď si představte, že dotančili doprostřed parketu a tam se mu ten sovětský major omluvil, že k nám v srpnu 68 vstoupili. Uznejte, to jsou historky přímo k neuvěření."

"Asi bych teď měla předstírat, že se mi chce moc spát, aby Walda začal vyprávět. Jako když jedeme někam daleko autem," navrhuje paní Olinka.

"Vy se smějete, ale já měl v průběhu let plno učitelů, přestože nemám žádnou uměleckou školu. Třeba Jirka Sovák mi říkal: 'Musíš znát profesi, víš, mužskej. Když něco děláš, nezapomínej na okolo. Vždycky musíš okolo sebe vidět lidi. A když potom odcházíš, musíte se loučit doslova jako bratři.'

Uznejte, že na tom něco je. Nebo pan Zdeněk Štěpánek říkával: 'Není velkých a malých rolí. Jsou jen velké a malé gáže.'

Jiné jeho rčení také stojí za zaznamenání: 'Někdo si do divadla přinese talent, někdo zase šminky.'

To jsou takové drobnosti, ale byla by škoda je zapomenout. Jednou jsme byli právě s panem Štěpánkem v Palas hotelu a za barpultem stál pan Pavlíček a nabízel nám, že umixuje speciální koktejl. Pan Štěpánek řekl: 'Jděte do háje s vašima koktejlama.' Barmana Pavlíčka, vyhlášeného odborníka právě na míchané nápoje, se to pochopitelně poněkud dotklo. Tak se hájil: 'Mistře, já vím, co je dobré. Já už stojím třicet let za barem!'

A pan Štěpánek tím svých proslulým hlasem povídá: 'A já zase padesát let před barem!'

Člověk má sbírat takové maličkosti a hlavně si je pamatovat. Pak z té mozaiky může sám pro sebe vyvodit něco, co je mu užitečný."

Rád vzpomínám, pane Matuško, na váš televizní koncert k vaší sedmdesátce. Manželka a syn vám tam promítli klip, ve kterém nejen zpívali, ale předvedli vám také svůj dárek k narozeninám. Bílý Rolls-Royce. To bylo doopravdy nebo jenom jako?

"Stál jsem na jevišti a viděl ten záběr poprvé. Natočil to Waldík, já o tom nevěděl. Když jsem tam viděl loď, myslel jsem si, že dostanu k narozeninám člun, budu chytat ryby a tím živit rodinu. Když nakonec ukázali auto, tak jsem z toho mohl dostat infarkt. Já o tom předem skutečně nevěděl. Teď už vlastně nic nepotřebuju. Splnil se mi sen, co víc bych mohl chtít. Vydat se právě s rollsem někam na pivo, uznejte, že to je úžasný."

Takže se dá říct, že tady na chalupě žijete jako šťastný člověk.

"Ale to já byl vždycky, i bez toho Rolls-Royce. Samozřejmě, že z auta mám radost, ale největší štěstí je mít kolem sebe lidi, které máte rád. To vás, na rozdíl od auta, nikdy neomrzí."

Po návštěvě ve vaší rodině vám musím dát za pravdu.

4/2002