Třebaže dodnes existují společenství, kde není neobvyklé jíst rukama, kultura stolování civilizovaných zemí upřednostňuje jídelní příbory. I k jejich používání však museli strávníci dospět postupně.
Prvním jídelním nástrojem byla lžíce, jíž se na rozdíl od nože a vidličky používalo už ve starověku. Nůž s vidličkou na stole zdomácněly mnohem později. Zejména vidlička byla dlouho odstrkovaná a neuznávaná jako ďáblův nástroj, který nepatří na stůl.
Vývoj jídelního náčiní byl pozvolný, ovlivněný společenskými předsudky. Jak již bylo předesláno, dominantní postavení si u stolu vydobyla jako první lžíce. Do dnešních tvarů však i ona dospěla postupně. Ve středověku bývaly lžíce převážně ze dřeva, například jalovcového. V 15. a 16. století se v měšťanských domech používaly lžíce z fládrového dřeva, často krásně vyřezávané, z cínu a mědi. Pro bohaté rody, slavnostní příležitosti či pro zvláště vznešené stolovníky přišly do obliby lžíce ze stříbra. Pokud se jedlo nadále lžícemi dřevěnými, alespoň jejich rukojeť se často zdobila nebo vykládala stříbrem. Později se stříbrné lžíce zlatily.
Nůž se na stole objevil jako druhý v pořadí. Nožem se při středověkých hostinách krájel chléb a maso. Nůž, který ležel na stole, byl k dispozici pro více hostů. Někteří si nosili svůj vlastní. Když byl nůž umaštěný, měl se otřít - nejlépe tak, že se zakrojil svrchu do bochníku. Dokud nebyly ještě známy vidličky, mohla se sousta chleba nebo masa napichovat na nůž, namáčet do omáčky a vkládat do úst. Nůž byl doporučován také k vyškrabování škořápek od vajíček - používat k této činnosti nehet platilo za směšné. Jídelní nůž se zakulacenou špičkou a bachratou krájecí plochou býval běžný až od 18. století.
Vstup vidliček (původně jen se dvěma rovnými bodci v rukojeti) mezi kuchařské a jídelní náčiní byl doslova dramatický. První vidličky, respektive vidlice, se objevily v Byzanci při přípravě a samostatném podávání masa, nikoliv jako součást jídelního příboru. Byzantská princezna provdaná za benátského dóžete měla údajně již v 11. století svou osobní zlatou vidličku. Její počínání u stolu s vidličkou v ruce však bylo tehdy ještě považováno za něco nemorálního, až kacířského. Pozdější těžké onemocnění princezny se proto považovalo za trest boží.
Ještě v roce 1518, když se vidličky objevily na německých jídelních stolech, Martin Luther hřímal: "Bože, ochraňuj mě před vidličkou!" V 16. století již vidličku běžněji používali Italové, především pro konzumaci jídel z ovoce a podobných doplňků jídelníčku. V roce 1609 jedla královna Marie Medicejská ve Francii vidličkou, ale vévodkyně z Condé rukama, i když v rukavičkách. Anna Rakouská, manželka Ludvíka XIII. vidličku ještě odmítala. Kolem roku 1630 ji však už používali ve vznešených francouzských kruzích všichni. Kolem roku 1700 ji měli i lepší měšťané v Německu. V Čechách se jedlo zlatými vidličkami zdobenými tyrkysem již v roce 1543 na zámku ve Vlašimi.
Také vzhled vidličky se měnil. Původně dva rovné bodce v rukojeti ze slonoviny, rohu nebo dřeva se teprve počátkem 18. století přetvarovaly na tři kratší a také už prohnuté hroty. Tehdy již bývaly vidličky zhotovené z jednoho kusu, často ze stříbra.
Lžíci, vidličku a nůž jako ucelenou moderní jídelní soupravu začali hodovníci uznávat až v polovině 17. století.
Díky tomu, že i stříbrné lžíce, nože a vidličky bývaly významnou součástí pozůstalosti, dnes lze s určitostí tvrdit, že například na počátku 17. století byl v majetku Albrechta z Valdštejna téměř fantastický počet 368 stříbrných lžic a 157 vidliček.
Stříbrné jídelní příbory v dnešních domácnostech jsou spíše výjimkou (či rodinnou památkou). Dnes běžně používáme jídelní příbory z nerezových materiálů. Přední světoví výrobci příborů nabízejí zboží vysoce funkční a kvalitní. Příbory jsou odolné vůči korozi, kyselinám a mají vysoký lesk. Jsou vhodné do myček a snadno se čistí. Jsou hygienické, chuťově neutrální, a tvarově stálé s rozmanitým dekorem, někdy v kombinaci se dřevem nebo plastem na rukojeti. Celoplastové příbory nejsou vhodnou ani oblíbenou ozdobou moderní kuchyně, jsou určeny spíše k nouzovému využití při kempování v přírodě, nebo pro jednorázovému použití v podnicích veřejného stravování a podobně.
Základní sestavu jídelního příboru (lžíce, nůž, vidlička, dezertní lžička) rozšířilo postupně další přídavné náčiní, jako například různě tvarované nože a vidličky na rybí pokrmy, speciální nože s pilkou na ostří, moka lžičky, koktejlové lžičky, salátové příbory, speciální lžíce na špagety, vidličky na fondue, ale třeba i kleštičky na cukr atd. Odborníci uvádějí až 200 nejrůznějších druhů jídelního náčiní. Základní sady jídelních příborů se prodávají většinou pro 6 osob, ale specializované obchody běžně nabízejí příbory i ve 24dílných sadách.
Existují pochopitelně pravidla pro správné umístění příboru na stole. Při prostírání klademe příbor vedle talíře podle pořadí jídel - nejblíže k talíři položíme příbor, se kterým se bude jíst až nakonec. Počet příborů je limitován číslem tři na jedné straně talíře. Potřebujeme-li při mimořádně slavnostní tabuli více příborů, přidáme je na stůl až ve chvíli, když už upotřebené příbory ze stolu zmizely. Pro tuto variantu máme dopředu připravený stůl přikrytý bílým ubrusem, umístěný za hlavním jídelním stolem, který nám slouží jako servírovací stolek (zde odkládáme příbory, nádoby na výměnu, studené pokrmy, zavařeniny, pečivo).
Způsob umístění příboru: vidlička vlevo od talíře - zuby nahoru, nůž vpravo od talíře - ostřím k talíři, lžíce vpravo od talíře - dnem na stůl. Dezertní příbory (moučníková lžička, moučníková vidlička, dezertní nůž a vidlička, kávová lžička) se umísťují nad talířem, rukojetí na tu stranu, kterou rukou budeme jíst.
Rada závěrem:
Máte-li dojem, že kovové příbory ztrácejí lesk, ponořte je na 10 minut do hrnce s vařícími se bramboryy. Pak je nechte oschnout a vyleštěte suchým hadříkem.
Pokud vlastníte stříbrné příbory, které už přece jen působí dojmem zašlé krásy, ponořte je do vroucí vody, do níž jste přidali trochu sody a kousek hliníku - třeba lžičku nebo její úlomek. Za chvíli šedavý povlak ze stříbra zmizí. Pak příbory opláchněte v čisté vodě a vysušte. Můžeme je také na hodinu ponořit do kysaného mléka a poté opláchnout vlažnou vodou. Vysušené vyleštěte měkkým flanelovým hadříkem. |
