Kolébkou čajového obřadu je již po staletí jedno z nejkrásnějších a zároveň nejstarších kulturních center japonských ostrovů, bývalé císařské město Kjótó. Toto město se stalo zhruba ve druhé polovině 16. století rezidencí rodiny čajových mistrů Senke. Zakladatelem této rodiny byl muž jménem Sen no Rikjú.

Tento muž se narodil v rodině bohatého sakajského obchodníka a do dějin Japonska se zapsal nejen jako významný politik, ale i jako reformátor čajového obřadu, který se stal osobním čajovým mistrem dvou nejmocnějších mužů tehdejšího Japonska pana Ody Nobunagy a pana Tojotomiho Hidejošiho.

Obřadné podávání čaje bylo však v Japonsku zvykem již ve 14. století, tj. 200 let před narozením Sen no Rikjúa. Tyto čajové dýchánky však v sobě neobsahovaly rituál čajového obřadu tak, jak se v Japonsku vypěstěný staletími zachoval do dnešních časů. Hlavním smyslem podávání čaje nebylo tehdy meditativní posezení nad šálkem lahodného čaje. Tyto čajové dýchánky byly spíše prezentací moci a bohatství a předváděním velice kvalitní čínské a korejské čajové keramiky.

Smyslem Rikjúovy metody obřadu pití čaje bylo vytvořit rituál, který by nesloužil pouze k zahánění dlouhé chvíle, ale jenž by měl i svůj pevný estetický a duchovní ideál. S tímto vědomím se prostor určený pro pití čaje přenesl z okázalých aristokratických paláců do malinkých a strohých prostor čajových chýší. V dalších letech byla řemeslně dokonalá a luxusní čajová keramika dovezená z Číny a z Korey nahrazena keramikou japonskou. Místo drahých kovů - slonoviny, zlata a bronzu - se pro výrobu čajových nástrojů začal používat v Japonsku lehce dostupný bambus. Rikjú šel ve své cestě za zjednodušením a zduchovněním čajového obřadu až tak daleko, že zařadil do své sbírky čajového náčiní i předměty denní potřeby. Lakovaný tácek, na kterém se má servírovat cukroví k čaji, nahradil nádobou, která byla rolníky používána k prosévání rýže. Místo nádoby se studenou vodou "mizusaši" začal používat dřevěný okov na nabírání vody ze studně. Tyto změny zcela jistě vyvolaly pohoršení tehdejšího čajového světa.

Všechny tyto činy však v sobě zahrnovaly nový estetický ideál, který byl Rikjúovým přínosem do čajového obřadu. Takto reformovaný čajový obřad, který Rikjú vytvořil, se někdy nazývá "wabiča" podle estetické kategorie wabi, která odhaluje krásu v jednoduchosti a střídmosti barev a tvarů, v jejich nedokončenosti a možná i nedokonalosti. Duchovním zázemím tohoto čajového obřadu se pak stalo učení zenového buddhismu, které na rozdíl od ostatních buddhistických sekt klade důraz na mysl obrácenou k prožití přítomnosti. V čajovém obřadu se zenové učení přenáší do myšlenky neopakovatelnosti a jedinečnosti setkání hosta a hostitele, která se má konat ve stavu zklidněné mysli a v atmosféře střídmé a jednoduché krásy. Čajový obřad je ve své podstatě založen na vyjádření čtyř základních principů: wa - harmonie, kei - úcta, sei - čistota a džaku - zklidnění.