Ivan Hostaša se narodil zhruba před půl stoletím na Broumovsku. Rodný kraj záhy opustil a věnoval se studiu Střední průmyslové keramické školy v Karlových Varech. Po ukončení školy již zůstal na západě Čech a dlouhých dvacet let pracoval jako technolog Chlumčanských keramických závodů. Od vývoje designu a technologie svázané s danou výrobou továrny přešel, více či méně plynule, k vlastní volné tvorbě. Založení rodiny a přestěhování do venkovského sídla ve Starém Plzenci u Plzně jej zastihuje už jako volně tvořícího umělce, který jde svou vlastní cestou.

Ne nepodstatnou část Hostašovy tvorby tvoří různé keramické nádoby. Vyrábí jak různé mísy, misky a hrnky, tak repliky starých nádob na vaření.

Od výroby k vaření je vlastně jenom krůček. Keramik je i vášnivý kuchař a stejně jako techniky keramické výroby odkrývá s velkou chutí tajemství středověké kuchyně. Stává se vyhledávaným specialistou a je často zván k uspořádání velkých středověkých hostin. Hody se připravují několik dní za asistence pomocníků. V Hostašových hrncích, trojnožkách a pekáčích pak hodiny bublají různé masové směsi a voňavé omáčky. Když je jídlo hotovo, podává se opět v originálních keramických miskách a zapíjí se medovinou, pivem nebo vínem podávaným v keramických různotvarých nádobkách.

Na to Hostaša vzpomíná: "Jak jsem k tomu přišel? Mám kamaráda, který je kuchař a šermíř. Má rád vše z té doby a vůbec žije takovým středověkým způsobem života. Požádal mě, abych mu vyrobil nádobí. Začal jsem studovat knihy a exponáty v muzeu. Pak jsem se do toho pustil. Prošel jsem si učednickým obdobím a přizpůsobil jsem si nebo vyvinul nové techniky.

Pak mě požádali, abych vyměnil repliky vystavené v Plzeňském podzemí. Původní nádobí ze 14. - 17. století bylo vlivem tamního klimatu zničené. Potřebovali věrohodné repliky, které vydrží v tomto podzemním prostředí. A tak se stal vlastně středověk součástí mé práce."

Jednoho dne zazvonil u Hostašů v Plzenci telefon. "Volali z Muzea středověku ve Stockholmu a ptali se, zda k nim náhodou nemám cestu. A já, že zrovna teď ne. Za týden přijel sympatický chlápek s tím, že potřebuje repliky historického nádobí z 13. - 17. století. Objevili mé repliky při návštěvě historického podzemí v Plzni. Začal jsem s nimi spolupracovat a v současné době pracuji pro čtyři muzea ve Švédsku."

"Tuhle otázku jsem si také položil. Ale asi ne. Já si míchám a připravuji přírodní hlínu a dodržuji původní technologii. Keramik ve Švédsku v podstatě vyrobí nový keramický výrobek. Ze Švédska mi pošlou střepy a barevné fotky. Já vyrobím nádobu, zabalím a odešlu. Vzhledem k tomu, že jsem léta pracoval jako technolog v Chlumčanech, vynalezl jsem si svojí vlastní rychlou, ale původní techniku, kterou používám. Na přírodním ohni. Tak jsem si to objevil a ono to funguje."

"Já šíleně rád vařím. I manželka říká, že vařím dobře. Nejradši vařím podle Santnerky. To je nejlepší kuchařka. To jsou jídla, jak si je pamatuji z dětství od maminky nebo od babičky. Santnerka byla napsaná na přelomu století a stále se vydává. Mně vyhovuje technologický postup vaření. Stejně jako technologie při keramice."

"To je velmi důležité. Já potřebuji vidět, jak se lidi při jídle tváří. Co říkají a jak jim chutná. A hlavně, hlavně potřebuji pochválit. Mně stačí vidět pěkný kus masa u řezníka. Už to mě inspiruje. Koupím maso, najdu recept a dvě hodiny vařím. A pak jsem šťastný.

"Kromě již výše zmíněné Santnerky, která je pro mne alfou i omegou kuchyně, mám ještě dvě oblíbené. Velká lahoda jsou také recepty z maďarské kuchařky, jejímž autorem je Elek Magyar a kniha má název "Velká kniha labužník". Třeba takový losos na olivách, to je úplná pohádka. Dalším mým velkým oblíbencem je pan Eduard Domiane, který má na svědomí Originální francouzskou kuchařku. Toto jsou asi mé tři nejoblíbenější kuchařky. I když pro velká hodování čerpám ještě z knihy "Dobrá kuchařka českých šlechticů a měšťanů od gotiky po baroko", která obsahuje 444 recepty a sestavily ji Marie Paříková a Inka Ciprová."

"Já připravuji velké hody tak dvakrát do roka při různých příležitostech. Většinou se vaří asi tři dny, protože středověké hody obnáší zpracování velkého množství surovin, složité postupy a přípravu ohniště. Při mé vlastní výstavě v Pivovarském muzeu jsem navařil dobroty z vepřového masa, k tomu byl sud piva a celý den se hodovalo. Tak si představuji správnou výstavu. Vařil jsem i na různých hradech a zámcích. Velhartice, Křivoklát. Naposled letos při znovuotevření Švihova.

"Mohu vám nabídnout recept podle Bavora z Hustiřan. To je kuchařka, která pochází z roku 1591. Tak si pište:

"Musíte mít půlku prasete. Z té vykrájíte 300 řízků. Předem si natlučete koření, jehož složení bývá spíše nasládlé, a maso naložíme. Připravíme si omáčku, na kterou potřebujeme: sádlo, cibulku, jablka, koření (hlavně šafrán, ten zabarví pokrm dozlatova). Naředíme vše pivem a dáme do hrnce. A tam to vše bublá a bublá. K tomu připravíme tzv. bílou omáčku: Uvaříme 40 vajec natvrdo. Půl kila mandlí nadrtíme a utřeme se žloutky, usmažíme. Dolijeme 2 litry smetany, přidáme rozinky a sladké koření. Bílky se rozmixují a omáčka se jimi zahustí. Řízky se napůl opečou a hodí se do omáčky z jablek, maso nasákne, dodělá se a zkřehne. Servíruje se do velkého zelného listu zalité bílou omáčkou.

Ze zbytků masa se dělají tzv. zadušeniny se zelím. A to tak, že červené zelí se kombinuje s červeným vínem a pivem a bílé zelí s bílým vínem."

"Keramika je moje práce. Mé koníčky jsou vaření a hraní na kytaru. Sbírám kytary. Mám jich asi osm. Jednou jsem šel třebas koupit synovi boty a uviděl ve frcu kytaru, tak jsem koupil kytaru a Honza dostal boty za týden. Jinou kytaru, krásnýho Gibsona, jsem koupil v hospodě za 50 piv. Já vůbec rád hraju s vesnickými kapelami a hospodskými sešlostmi. Při hraní nemám příliš rád zkoušky a pravidelnost. Pro sebe mám rád skladby z 50. let. Tehdy bylo nejslavnější kytarový booggie. 50. léta si pouštím i v dílně. To se mi moc líbí. Teď mám cédéčko, kde je 12 jazzmanů, klasické skladby, a to je tedy lahůdka."

"V létě jsem měl výstavu s malíři Paterou a Tázlerem ve Znojmě u paní Trempešové, která má ateliér v Koněšíně u Třebíče, kde pořádá kursy keramiky. Já jsem tam působil jako lektor. Často vystavuji v Plzni s malířkou Danou Raunerovou, s německou výtvarnicí Marií Maier, s keramičkou Jiřinou Marešovou nebo s malířem Zdeňkem Živným. Já také nemůžu vystavovat s každým. Musí to ladit a doplňovat se to. Vystavuji rád. Je to protipól k té komerční práci udělat si něco, co člověk opravdu cítí a dělá rád.

Pořád vymýšlím nové technologie. Udělám objekt a okamžitě kolem toho stavím pec. Udělal jsem takhle ptáka, který byl v Německu instalován do skal. Jindy jsem udělal asi 20 keramických lodí. Na břehu jezera postavil pec, pracoval jsem japonským způsobem výroby keramiky Raku. Tahal jsem loďky z pece a pouštěl po nočním jezeře. Uvnitř byly piliny, které hořely, a tak keramické rozžhavené lodě pluly po temném jezeře. Bylo to úžasné. Ještě nikdo něco takového neviděl. Pět lodí se potopilo. Řekl jsem: "Kdo si je vytáhne, jsou jeho. Hned se pro ně začali vrhat." Jindy jsem udělal jakousi retrospektivu na svoji návštěvu ostrovů Alandy, které jsou mezi Švédskem a Finskem. Vyrobil jsem keramické ryby a keramické majáčky, kterými jsem je obehnal. Do prostoru jsem nadrtil masivní sklo, aby suplovalo vodní hladinu."

"Vyrobil jsem spolu se třemi pomocníky nejvyšší keramický maják zhotovený v jednom kuse na světě. Desetimetrový. Překonal jsem tak předešlý rekord, který byl 6 metrů. Ten maják byl postaven na návrh architekta Šmolíka a stojí od roku 1997 ve Chvojkových lomech. Na jeho výrobu jsme spotřebovali 4,5 tuny hlíny.