A vy odložíte poslušně své auto na parkovišti a vydáte se starými úzkými uličkami směrem k táborskému náměstí. Hlavou vám táhnou vzpomínky na filmy o husitech a vzpomínáte na paní profesorku dějepisu a její hodiny. Obdivujete malebnost překrásných křivolakých uliček, jste okouzleni architektonickými skvosty i dějinnými souvislostmi. Pokud vaše návštěva časově spadá do teplejší poloviny roku, je velmi pravděpodobné, že se na hrbolaté dlažbě města střetnou vaše kroky s kroky malíře Kristiana Kodeta nebo někoho z jeho rodiny či uměleckých přátel. Již více než rok je zde totiž otevřené Muzeum Kodet a jeho zakladatel zde tráví vedle děl svých předků letní čas.

Malíř Kristian Kodet se narodil před 54 lety jako syn sochaře Jana Kodeta v Praze. Uměleckou a sochařskou tradici však založil již děd sochař Emanuel Kodet. Kristian Kodet začal pracovat jako velice mladý v Městských divadlech pražských jako jevištní výtvarník. Po dvou učňovských letech ve službách Thálie odjel do Belgie, kde vystudoval výtvarné umění na Académie des Beaux Arts (Akademii výtvarných umění) v Bruselu. V roce 1968 odchází na dva roky do Švýcarska. V roce 1970 se vrací do Prahy, avšak v r. 1979 opouští tehdejší Československo a emigruje do Ameriky. Zde pokračuje v malování a otevírá řadu autorských výstav. V roce 1990 se vrací zpět do Čech, kde od té doby žije. Jeho hlavním bydlištěm je pražský byt, avšak už tehdy Kristian Kodet - člověk městský - utíká z šera pražských kaváren na český jih. Kupuje statek v lesích za Soběslaví a v městě samotném otevírá v roce 1994 významnou galerii v barokním kostele sv. Marka. V této galerii vystavuje řadu známých českých i zahraničních autorů. Kromě samostatných autorských výstav jiných umělců zde otevírá výstavu "Tři generace Kodetů", na které vystavuje společně se svými obrazy sochy otce Jana a dědečka Emanuela. Toto dílo tří výtvarných generací se tak poprvé společně objevuje před očima české veřejnosti po předešlých prezentacích roku 1986 ve Vídni a roku 1987 v New Yorku. Dalším místem, kde byla tato rodinná tvorba zpřístupněna, byla Galerie Kodet v působivých sklepeních pražského divadla Ta Fantastika.

Muzeum Kodet v Táboře je tedy jakousi poslední štací putování této umělecké sbírky tří autorských generací. A zdá se, že i konečným působištěm, neboť muzeum v Táboře se stává den ode dne cílem stále většího množství návštěvníků. V prostorách muzea jsou zdokumentovány životy již nežijících sochařů Emanuela Kodeta, Jana Kodeta i dosavadní životní pouť našeho vrstevníka Kristiana. Ve výstavních sálech v Kotnovské ulici jsou vystaveny sochy i obrazy všech tří umělců. Zvláštní pozornost a zvláštní část interiéru je věnována neobvyklé expozici fotografií modelů sochaře Emanuela Kodeta vzniklých na počátku minulého tisíciletí. Za pozornost stojí jak dobové akty modelek i sochaře samotného, tak prostředí ateliéru, do kterého jsou zasazeny.

V domě Muzea Kodet je kromě malířova bytu i jeho letní ateliér a malé atrium jako dělané k letnímu rozjímání.

V jižních Čechách v Táboře.

Objevil jsem v centru starého města historický objekt tří domů spojených v jeden, který mě oslovil svými prostorami, a pustil jsem se do jeho renovace.

Částečně ano. Mám tady své hospůdky, trafiku, kavárnu...

Po kladných ohlasech na výstavy Tři generace Kodetů, které jsem uspořádal ve Vídni, v New Yorku a naposledy v Praze, právě prostory domu v Táboře odpovídaly mým představám o důstojném uspořádání trvalé expozice díla mého dědečka sochaře Emanuela Kodeta, otce sochaře Jana Kodeta a stálé výstavy mých obrazů.

Vedl jsem pět let Galerii Svatého Marka v Soběslavi a uspořádal jsem tam řadu výstav renomovaným umělcům. Galerie patřila městu, prostředí starého kostela bylo nádherné. Jezdila tam spousta návštěvníků a moc rád na to vzpomínám. Provozoval jsem galerii jen v letních měsících. Přes zimu se kostel nedal vytápět. Pak následovala Galerie Kodet v Karlově ulici v Praze ve spolupráci s divadlem Ta Fantastika. To už jsem vytušil, že široká veřejnost půjde za mnou, ať budu v Čechách kdekoliv, ale hlavně jsem chtěl být ve svém.

Výběr díla "Tři generace Kodetů" instalaci do prostor tří renesančních domů, které jsem dovedl až do kompletní rekonstrukce ve vlastní režii, i to, že se mi podařilo vykoupit zpět stěžejní díla mých předků, je pro mne nyní odplatou, o kterou se chci podělit s co nejširší veřejností. Je to i služba umění. Chci víc dát, než si vzít a to je hlavní náplní muzea.

Mám velkou radost z velké návštěvnosti muzea, která mě na druhou stranu zavazuje. Mám nahoře svůj ateliér, kde maluji, a tak se mi podařilo spojit příjemné s užitečným.

Moc Táboru fandím, a tak mám upřímnou radost, že se toto město probouzí a jeho skvosty se opravují.

Ne bohužel všechny stavby v přírodě jsou skvosty. Takzvané "kulturáky" na vesnicích a i modernizace selských stavení z dob minulých není většinou v souladu s tak krásnou přírodou, jaká v okolí Tábora je. Nejsem ani příznivcem Temelína, který je zde vidět ze všech stran.

Jsem spíše na prahu šedesátky. Výpady do přírody a těšení se i ze zdánlivě malých věcí mě někdy drží pohromadě.

Vážím si všeho v přírodě, co je ještě nezkažené.

S Waldemarem Matuškou se známe přes čtyřicet let, moc si toho přátelství cením a doufám, že je to oboustranné. Navštěvujeme se i v Americe.

Na Ameriku nedám dopustit. Přijel jsem sem s velkými ideály, jen současná volba voličů mě trochu děsí.

Tak jednou do roka. Mám americké občanství, které mě také trochu zavazuje, ale přesto se mi často stýská.

To nezáleží jenom na mě, ale jestli pánbůh dá, tak chci více malovat, malovat, malovat.