Příklad zapomenutého politika nelze v žádném případě aplikovat na jednu z nejvýraznějších osobností české populární hudby šedesátých až osmdesátých let. Autora více než dvě stě skladeb pro naše nejpřednější interprety si dodnes vybavíme, když si "sladíme kávu", "když nám mží do vlasů" nebo třeba "když přijede pouť!". Hudbou k šedesátce celovečerních a televizních filmů a sedmdesáti LP deskami se nesmazatelně zapsal do posluchačského povědomí.

Začínal jste v sedmnácti u Mikiho Volka. Jak jste se do jeho Crazy Boys dostal?

Bylo to v éře, kdy zazářili Beatles a my všichni hráli na kytary jejich písničky. V té době jsem se šest let nudil při výuce klavíru. Sice pro mě bylo velkou hudební školou, že mým profesorem byl bratr Rafaela Kubelíka, nicméně teprve Beatles byli první muzikou, která mě, jak se říká, vzala.

Snažili jsme se je kopírovat, scházeli jsme se, brnkali a pracně vyhledávali akordy. Chtěli jsme pořád lézt před lidi a předvádět se. Miki byl ve své době nejlepší rokenrolový zpěvák, jinak to byl ale živel, se kterým se těžko pracovalo. Ovšem sály byly tehdy plné, lidé stáli, tleskali, a za vrcholný úspěch jsme považovali, když po koncertě přijelo dvacet antonů a všechny nás sebrali. To bylo pro nás něco!

Pak přišly dvě sezóny v Semaforu...

Ano, to bylo moje první profesionální angažmá. Byl jsem členem hudební skupiny Pavla Sedláčka. Nedávno jsem se prohraboval v papírech a našel smlouvu: tenkrát jsme měli padesát korun za představení, což pro nás byly nepředstavitelné peníze! Velký rum stál dvě padesát!

V roce 1965 jste založili s bratrem Jiřím a Karlem Gottem skupinu Apollo...

Dva roky jsme hráli v Čechách, pak jsme odjeli na angažmá do Las Vegas. Musím říci, že jsme se tam naučili nejen tvrdé profesionalitě, ale hlavně umění vážit si publika, mít k němu pokoru, dát mu skutečně, co žádá. To byla přímo muzikantská Sorbonna.

Tehdy v americkém Las Vegas vystupovalo asi padesát našich umělců, po třech měsících všem poděkovali a poslali je domů a nechali si tam jenom nás.

Propaganda tenkrát fungovala na obou stranách stejně, takže lidé se na nás chodili dívat jako na exoty, zvláště když jsme byli prezentováni přímo jako "show zpoza železné opony". Diváci asi čekali nějaké cvičené opice, avšak na konci představení pak dvacet minut stáli a tleskali.

V Americe jste se udrželi devět měsíců. Žádné ideové problémy z toho doma nebyly?

Samozřejmě, že ne. Pro náš stát to byla úspěšná propagace. Navíc se psal rok 1967 a už to všechno začínalo být politicky uvolněnější.

Nicméně si někteří pamatují Husákův projev, v němž byl Gott s jeho skupinou odsuzováni za emigraci...

To bylo v roce 1972. Najednou jsme nesměli vystupovat a nikdo nám k tomu nebyl ochotný nic říci. Nebrali nás do televize, do rádia, nemohli jsme točit desky. Nikdo nevěděl, odkud to přišlo a proč. Tak jsme se v Německu na turné namíchli a řekli si, že když nás doma nechtějí, že se tam nevrátíme. A ohlásili jsme to.

Pak teprve začal kolotoč: Chodili kurýři a přemlouvali nás, že všechno bude v pořádku. My jsme se tomu samozřejmě báli věřit, protože ve všech evropských novinách už byly titulky o naší emigraci.

Báli jsme se, že nás hned po přechodu hranic zavřou. Husák nám vzkázal, že stačí, když přijedeme na den do Prahy, a že se můžeme zase vrátit koncertovat do Německa. Dovedete si představit ty bezesný noci? To byla hrůza! Na hranicích nás čekala černá šestsettrojka a vybídli nás, abychom jeli za ní. Byla to nejdelší trasa, jakou jsem v životě absolvoval. Obávali jsme se, že bude končit v Ruzyni.

Dovezli nás na ÚV KSČ a posadili všechny do jedné místnosti. Po chvíli přišel Husák, pozdravil, přepočítal nás a hned odešel. Druhý den jsme zase hráli v Německu. Je fakt, že Husák dodržel slovo. Zřejmě měl v té době ještě respekt, že ani STB nemohla do celé kauzy zasáhnout.

Jak vznikaly vaše hity?

Pocit, že jste napsal hit, máte okamžitě po dokončení práce. Hit ale z vaší písničky udělají teprve posluchači, ne autor. Já měl to štěstí, že jsem mohl zpočátku psát s bráchou, který měl výborné slogany.

Kávu si osladím si zapamatuje každý. Pavel Vrba psal vynikající básně, ale nikdy jste si neosvojili jeho básnické obraty.

Byly to vynikající texty, ale nemohly se stát hitem. Brácha dokázal jít takovou střední cestou, které rozuměla většina lidí.

Proč jste se vlastně rozhodl najednou ukončit svoji úspěšnou uměleckou kariéru?

Už v roce 1988, když mně vyoperovali žlučník, jsem přestat jezdit s Karlem Gottem, po revoluci jsem pak skončil definitivně. Je mým dobrým zvykem, že pokud se k něčemu rozhodnu, je to natrvalo a logicky se pak začínám zabývat něčím jiným. Kytaru jsem neměl v ruce už přes deset let, asi bych už ani zahrát neuměl...

Od sedmnácti let jste se hudbou živil. Nemohu uvěřit, že by se vám po ní nestýskalo...

Samozřejmě že sleduji a pozoruji, co se v hudebním světě děje, ale nestýská se mi. Když jsem skončil, bylo mi už 46 let, tedy věk, v němž nastávají generační proměny. Přicházejí mladí, kteří píší a aranžují jinak, a přizpůsobovat se novým žánrům bývá nesmírně obtížné a mnohdy i strašně trapné. Jsou autoři, kteří se takovou bariéru snaží překonat. Když vidíte, jak je to křečovité, je vám jich líto. Odejít včas, to byl můj největší motiv k ukončení činnosti.

Jiné je to samozřejmě u Karla Gotta. To je fenomén, který dokázal přežít svůj zenit. Ten ani skončit nemůže, protože je pořád oblíbený a lidmi žádaný. Když jsem na koncertu k jeho šedesátinám viděl publikum od šesti do osmdesáti let, uvědomil jsem si, že takový fenomén schopný oslovit všechny věkové skupiny se narodí jednou za sto let!

Nechce se věřit, že se vám v hlavě najednou nehoní žádná melodie...

Opravdu ne, i když mi to málokdo věří. U mě je to s prací stejné jako s láskami: když něco skončí, nemá cenu to slepovat, zkoušet znovu začínat jinak. To se prostě musí odříznout. Jako slepé střevo!

Říkáte také, že se nechcete přizpůsobovat novým trendům. Zřejmě vám na nich něco vadí.

Je to jiná doba. Mě mrzí, že se dneska rodí málo melodických písniček. Nám šlo o to, aby lidé písničce rozuměli a mohli si ji zazpívat, aby melodie zůstala v hlavě. Dneska je to na můj vkus až příliš postavené na agresi, tedy rytmu. To je mi trochu líto. A lidem asi taky.

Jak jinak vysvětlit, že dneska přichází renesance hudby šedesátých let. V rádiích se to hraje čím dál tím víc...

Nyní jste se cílevědomě ponořil do podnikání. Zaujalo vás to stejně, jako dříve hudba?

Já jsem zvyklý dělat věci naplno. To je vrozená vlastnost, kterou by se člověk těžko učil.

Do podnikání jsem se vrhnul se stejnou vitalitou, s jakou jsem dělal muziku. Všechno je obchod - i šoubyznys. Je v podstatě jedno s čím obchodujete, prostě to musíte umět.

Co kdyby nepřišel listopad 89? Zůstal byste u hudby, kdyby nebylo možné podnikat v ničem jiném?

To bych asi zůstal. Otázkou ale je, jestli bych jenom neseděl doma a nepsal scénickou hudbu. Asi by se mně už na jeviště nechtělo.

Po operaci jsem pochopil, že kočovný způsob života, který nám vyhovoval, když jsme byli mladí, mně najednou začíná vadit. Pořád stejné smažené sýry v hospodách, před koncertem se najíst nemůžete, takže následuje noční večeře, která žaludek nepotěší...

Je to prostě otázka věku.

Klíčem k úspěchu zpěvácké hvězdy je vždy písnička. Jsou to také autoři textů či hudby, kteří jsou velkými, ale často opomíjenými hvězdami - jen v případě zpívajících autorů bylo spravedlnosti učiněno zadost, avšak nejsou to jen oni: také aranžéři, hráči, i stylisté a rozliční další image-tvůrci. Bez nich by byla populární hudba prázdným pojmem.

Hit Měsíční řeka, stejně jako učinkování v úspěšném semaforském repertoáru katapultovalo Gotta na vrchol popularity. Získal 1. místo ve Zlatém slavíku 1963, přešel do nově vzniklého Apolla. Kolem tohoto divadélka se začala shromažďovat nová generace interpretů i autorů. Vedle zpěváků jako Karla Hály, Yvonne Přenosilové tu působili hudebníci i autoři, např. Karel Svoboda, Jaromír Klempíř, bratři Jiří a Ladislav Štaidlovi. Z těch si Karel Gott vytvořil pevný a na dlouhá léta stabilní tým, základ pro úspěšné působení na domácí a posléze i zahraniční scéně. To už stál Karel na vlastních nohou opečováván zmíněným tvůrčím týmem, který s ním vytvořil dokonalou symbiózu. Skladatelé věděli přesně, čeho je jeho tvárný belcantový hlas i projev schopen a mocen a psali mu písně takzvaně na tělo (vedle stejně takticky přebíraného zahraničního repertoáru). V orchestru Ladislava Štaidla našel zase nadlouho ideální hudebnické zázemí.