Je sobota, obě ručičky na kuchyňských hodinách v domku rodiny Kopových dobíhají ke dvanáctce. S blížícím se polednem finišuje i Iveta s přípravou oběda. Je celkem málo věcí, na nichž její muž Olda lpí, jednou z nich však je, že v sobotu, v neděli a ve státní svátek se usedá k obědu přesně ve dvanáct. Zatímco malá Lucinka - už nakrmená - tráví v postýlce poobědovou siestu a Oldík jel s žákovským fotbalovým mužstvem místního Sokola na mistrák s řízkem vloženým mezi dva chleby, Olda krmí na dvorku holuby. Co jiného dělat, když Iveta pořád nevolá k obědu, a on už hlady závidí i holubům jejich zob.

"Oldóóó, na stole už máš polííívku!!"

"Tak to mám nejradši," hudruje z hladu Olda cestou do kuchyně. "Napřed nandá polívku, a pak mě teprve volá! Jako by to nešlo obráceně! Než tam dojdu, je to studený... a přitom ví, jak mám rád horkou polívku!!"

Hned ve dveřích kuchyně ho Iveta vítá větou sice zdánlivě naivní, ale z pohledu hladového Oldy přímo provokativní: "Prosím tě, kde jsi tak dlouho?! Vždyť budeš mít tu polívku studenou jak psí čumák!" Dříve než se stačí Olda nadechnout k odpovědi, Iveta pokračuje v poučování partnera: "A běž si umejt ruce, nepůjdeš přeci přímo od holubů ke stolu!"

"Iveto, to musíš tu polívku nandavat dřív, než mě zavoláš? Než přijdu, než se umeju... to bych moh´ na tom talíři pomalu bruslit, jak je to studený!"

"Tuhle jsem četla, že jíst vařící polívky taky není zdravý. To abys měl azbestový hrdlo!"

Umytou rukou uchopí Olda lžíci, zabručí obligátní dobrou chuť a po ochutnání zjišťuje, že jedinou výhodou vlažné polévky je, že se nemusí srkat.

Když už drahnou chvíli cinkají manželské lžíce o porcelánová dna hlubokých talířů, přispěchá Iveta s žádostí o pochvalu: "Tak co, jaká je?"

"Bramborová," odpoví zcela cynicky Olda, kterému se snížila nálada úměrně k teplotě právě konzumovaného chodu.

"To snad vím, že je bramborová, když jsem ji vařila! Myslela jsem - samozřejmě - jak ti chutná..."

"Jde to..."

"To je teda uznání! 'Jde to!' Já se tady kopu s bramborama, běhám na zahrádku pro celer, libeček, petržel..."

"Zatím jsem tam nenašel ještě ani jednu houbu!"

"Protože nerostou. Asi nejsem blbá: kdybych nějaký v lese našla, tak bych je tam dala - to dá rozum!"

"Rozum, rozum," paroduje Olda. "Rozum taky dá, že když jdu v září do lesa, tak musím najít houby aspoň na polívku - když nic jinýho!"

"Á, pan chytrej! V lese se mnou sice nebyl, ale rád mě poinformuje, že v září vždycky rostou houby! A to ví jistojistě určitě!!"

"Prosím tě, Iveto, vždyť tě znám! Městská holka! Vlezeš na kraj lesa, a dál nejdeš, protože se bojíš!"

"Náhodou - na kraji lesa vždycky roste nejvíc hub, protože je to tam prosluněný. To městskej - jak ty říkáš panelákovej - holce říkal zdejší venkovskej hajnej!"

"No jo, ale tohle platí začátkem sezóny, a ne v září! To už rostou i ve vysokým lese. Víš co, Iveto, zejtra... zejtra bude k obědu houbovka. To ti garantuju! Ráno vyrážím, a nejdýl v deset jsem tu s plným košíkem. Vsaď se!"

"Jóó, klidně, já budu jenom ráda," 'alespoň si trochu přispím' sice už nedořekla, ale pomyslela si Iveta. Olda je totiž dost činorodý a domnívá se, že ani neděle není odvozena od slova nedělej, a tak od brzkého rána jančí se vstáváním, se snídaní i s pracemi nejrůznějšího druhu, které si očividně vymýšlí. Když ale v noci Lucinka brečí - to dělá, že neslyší. Ale ráno?

Ráno Olda pro jistotu vstal už s rozedněním a vydal se do lesa. S přibývajícím časem však zjišťoval, že přinést košík, z kterého přetékají bílé hřiby nebo alespoň poddubáky opravdu nebude snadné. Čím dál víc si uvědomoval, že letošní suché léto se na houbařské sezóně muselo zákonitě podepsat. Blížila se desátá a Olda, který slíbil Ivetě plný košík, byl vděčný za každou trochu jedlou houbu, po které by se jindy býval ani neohlédl...

"Tak to je ten tvůj košík plnej hřibů?!" neodpustila si Iveta hned na úvod ironickou poznámku a při pohledu na staré mokvavé plodnice dodala: "Proboha, co to je?!"

"Co by to mělo bejt? Snad houby, ne?!"

"Jóó snad," paroduje 'městská holka' výrok svého 'venkovského kluka'. "Tak takovýhle houby vidím prvně. Vždyť ty jsi přinesl muchomůrky?!"

"Co blázníš, Iveto, jaký muchomůrky?! Vždyť je to přece masák!"

"Tak k tomu důvěru nemám... vždyť je celej červavej..."

"No vidíš," chytá se Olda stébla, "to je neklamný znamení, že se jedná o jedlou houbu!"

"Na takovýhle neklamný znamení ti kašlu. K červivým houbám rozhodně důvěru nemám! A co je tohle?! Shora to vypadá jako poddubák, a přitom zespoda je to žlutý... noha červená..."

"To je přece babka, tu sbírá každý malý dítě!"

"Taky už se nedivím, že je každej rok tolik otrav houbama! Hele, a z týhle muchomůrky nelezou vůbec žádný červi. Takže ta je jedovatá...?!?"

"Ukaž... to ne... ta jasně vypadá jako masák... já myslím, že to bude masák..."

"Jóó - pán myslí... a když to bude náhodou muchomůrka zelená, tak už se to nedozvíme, protože to tu nebudeme. Nezlob se, Oldo, ale z tohohle žádnou omáčku dělat nebudu! Dostaneš knedlíky s vajíčkem - a basta! Nebudu riskovat, že kvůli tomu, aby sis dokázal, že umíš hledat houby, se všichni otrávíme!"

Olda ví, že protestovat nemá cenu. Koneckonců je vlastně skoro rád. U toho posledního masáka si přece jen nebyl stoprocentně jistý. To ale nesmí dát najevo a musí zachovat fazónu:

"Knedlíky s vajíčkem? Tak z tohohle jídla se sice skutečně naše rodina neotráví, ale z knedlíků s vajíčkem k nedělnímu obědu jsem pro změnu pěkně otrávenej já!"

Odpovědi zasílejte na adresu redakce: Delex s.r.o., Denisovo nábřeží 4, 301 49 Plzeň. Ze správných odpovědí vylosujeme tři výherce, kteří od nás obrží malý dárek.

1/2003