Cestou na rozhovor s Květou Fialovou jsem rozjímal, o čem by bylo nejlépe hovořit, na co se ptát, jak začít... Zcela náhodou jsem potkal herce Petra Nárožného:
"Pane Nárožný, schválně, jakou otázku byste položil na úvod rozhovoru s paní Květou Fialovou?!"
"Jakou?" Zprvu se zdál být zaskočený, aby vzápětí napsal na kus papíru: "Květo, miláčku, co je lepší: být starý nebo mladý?! Nebo jinak: Kdo se má lépe? Mladí ležáci či staří žebráci?!"
Když jsem o pár chvil později Květě Fialové dotaz přečetl, odpověď vystřelila okamžitě: "Nejlepší se má člověk starý a nemocný - a to jsem já. Stáří... stáří je úplně nejkrásnější! Já už se strašně těším, až mně bude osmdesát, devadesát, sto třicet..."
Věk Květy Fialové a školní rok mají cosi společného - oba začínají 1. září. Prozradit na paní Květu, že letošního 1. září oslavila ukončení svého sedmdesátého čtvrtého školního roku, není žádným faux pas, tedy chybným krokem ve společenském chování. Jak vidno už z odpovědi na otázku Petra Nárožného, a koneckonců i z celého následného rozhovoru, optimismem hýřící herečka si na svém krásném stáří přímo zakládá... Když v baru houstne dým...
Jsou herečky, které zazáří v mládí, jsou ale i takové, které na své velké herecké příležitosti musí čekat až do zralého věku. Květa Fialová i v tomto případě dokazuje svoji atypičnost, neboť veškeré teorie takovýchto zařazování hereček "do šuplíčků" boří.
V mládí výrazný sexidol mužů se léty přehrál ve stejně výraznou laskavou zralou ženu.
Sotva plnoletá nastoupila do divadla v Českém Těšíně, odkud odešla na brněnskou JAMU, kterou absolvovala v roce 1950. V následujících osmi letech putovala po oblastních scénách v Opavě, Českých Budějovicích, Kolíně, hrála dokonce i ve slovenském divadle v Martině. Pak přišla čtyřletá zkušenost u Jana Wericha v divadle ABC, od roku 1962 hraje v Městských divadlech pražských.
Ač vytvořila spousty nádherných rolí, u diváků zůstane spojována s neobyčejně podařeným muzikálem Limonádový Joe, především pak s písní, která přímo proslula.
Paní Květo, co děláte, "když v baru houstne dým"?
Tak především bych chtěla říct, že vůbec neumím zpívat, a i když ta píseň je se mnou spojována - nazpívala ji vlastně za mě Yveta Simonová. Ale vraťme se k vaší otázce: Na prostředí, kdy "v baru houstne dým", si vůbec nepotrpím. Nenávidím kuřáky - pro mě jsou to zločinci. Ne, vážně. Uvědomte si, že oni jsou naprosto neslušní: jak mohou kouřit před lidmi, kteří jsou nekuřáky?! To je vrchol nezdvořilosti a neúcty k člověku nekuřákovi. Jsou to prostě zločinci.
Tak to bychom měli první veršík - ten vám moc typově neseděl. Vezměme si druhý: "...tu nad likérem svým..."
To taky nepiju. Likér už vůbec ne, to je něco příšerného! Když, tak jedině si dám střik, anebo má-li někdo narozeniny, připiju si skleničkou vína - jinak ale nic. Z nápojů mám ráda kyselé mléko.
"...čekám, že přijde on, mého srdce šampion..."
No... to je sice dobrý... ale víte, já mám radši kamarádky. Mužští, ti jsou vždycky strašně komplikovaní, a heterosexuálové jsou takoví ješitní a člověk se s nimi nijak moc nepobaví.
Koukám, že jste do Limonádového Joe byla skutečně "typově" obsazena?! Byla jste vůbec za takovou roli ráda?
Ale to víte, že jsem byla ráda! Jak bych nemohla být ráda?!
Tušila jste, že se pro vás vlastně stane osudovou životní rolí?
Vůbec jsem netušila nic. Jak bych to mohla tušit? Je fakt, že divák mě vnímá jako herečku, která hraje buď vražedkyně, nebo lehké ženy. Také je fakt, že muže jsem vždycky vraždila ráda. Ty role mě naučily spoustě fíglů, jak se zbavit muže.
Například?
Těch způsobů je moc: potřít kartáček na zuby jedem, rozmixovat do rajské omáčky žárovku...
Za život jste musela několikrát měnit herecký typ: naivka, sexy dívka, charakterní herečka, komická stará apod. Kdy jste se cítila nejlépe?
Teď. Charakterní a komické role. Zkrátka teď se mně to líbí. A doufám, že jednou budu jako pan Kovářík.
Většinou herečkám v průběhu jejich života "sedí" jedno dvě období. Jak to, že vy celý život klidně proplouváte z jednoho typu do druhého?
Já nevím. Já si myslím, že vždycky všechno zvořu. A vždycky se výsledku bojím. Já opravdu nevím. Oni mně dali roli, já ji zahrála a šla jsem domů.
Měla jste z některé role také špatné pocity?
Z každý! Vždycky, když jdu na jeviště, tak se bojím, jestli vůbec všechno řeknu, a sama se divím, že se to podaří. Ale lhala bych, kdybych řekla, že mě nepotěší, pokud mi někdo řekne, že to šlo.
Během putování po oblastních divadlech v 50. letech jste si asi užila...
Víte, že to bylo hezký? V Kolíně - to jsem se právě rozešla s manželem a neměla ubytování - tak jsem zjistila, že je tam volná márnice, a tak jsem se do ní nastěhovala. No, nedivte se: než žít v nešťastném manželství, to je lepší bydlet v márnici. Ne tedy, že by řekli 'pan Novák dneska umřel, tak si dejte lehátko víc na stranu,'to ne. Tam se nepohřbívalo. To byl starej nepoužívanej hřbitov, tam jsem bydlela jenom já. No - pohoda!
V letech 58 - 62 jste hrála u Jana Wericha. To byla zřejmě dobrá škola...
Jednou se mně v noci zdálo, že jsem se kamarádila s Voskovcem a Werichem. Nikomu jsem sen neprozradila, abych to nezkazila, a druhý den jsem se rychle vypravila do Divadla ABC na Slaměný klobouk, a v pauze jsem šla za Janem Werichem. Ve vrátnici jsem řekla, že je to můj kamarád (vždyť se mi to přeci zdálo), a tak mě za ním pustili. Zeptala jsem se ho drze, zda by mě nepotřeboval jako herečku. Pozval mě na druhý den a čekal na mě s Lubošem Kostelkou, který tam byl tehdy v angažmá. Šli jsme na jeviště a pan Werich mně řekl, ať zahraju dědečka a Kostelka babičku. Tak jsme to nějak zahráli a za tři dny jsem byla u Wericha v angažmá.
Paní Fialová, víme o vás, že jste byla velmi těžce nemocná. Prodělala jste srdeční operace, a přitom hýříte optimismem - mluvíte o krásách stáří. Kde berete víru?
Podívejte, ono je to asi takhle. Já budu prostě pořád. Dokdy tady a odkdy nahoře, to sice nevím, ale nepovažuji to za důležité. Když jsem byla těsně před velmi závažnou operací, přišel za mnou syn spisovatele Oty Pavla a říkal, že mi moc přeje uzdravení. A já mu na to odpověděla: Když operace dopadne dobře, uvidím se s vámi. Pokud dopadne špatně, sejdu se s vaším tatínkem. A to přece není špatná perspektiva.
(nc)
Filmografie Květy Fialové
V roce 1989 oslavila Květa Fialová šedesátku, která znamená pro většinu lidí oznámení, že už by se měli chystat na důchodový věk. Považte, kolik filmů, seriálů či televizních inscenací stačila natočit herečka vedle své divadelní tvorby za posledních 14 důchodových let:
Seriály:
Druhý dech (89), Arabela se vrací (90), Heřmánci (90), Život na zámku (95), Hotel Herbich (99), Přízraky mezi námi (01).
Filmy:
Báječná léta pod psa (97), Pasáž (97), Všichni moji blízcí (99), Andělská tvář (02).
TV inscenace:
Zvonokosy (90), Tři Alberti a slečna Matylda (94), La Casa rosa (95), Záhadná paní Savageová (97), Paní Mlha (99), Poslání s podrazem (02)
|
