Při prázdninovém cestování jsme často projížděli po trase, kterou jsme neznali, a najednou jsme si uvědomili, že máme hlad. Po několika kilometrech se před námi objevil motorest. Co udělat? Zastavit a risknout to, anebo pokračovat s kručením v žaludku další dvě hodiny ke stravovacímu zařízení, jehož kvality máme ověřeny? To je rozhodováníčko! A což teprve, je-li nás v autě víc a každý chce něco jiného?! Podle vývěsního štítu těžko zjistíme, je-li kuchyně dané restaurace chutná a kvalitní. A tak se většinou rozhodujeme podle vedlejších pomocných znaků:
Prvním signálem může být obsazenost parkoviště před restaurací. Rozhodování typu "je to dobrý, místa tam bude dost" vás sice může uspokojit při usednutí, většinou však ne při konzumaci.
Plné parkoviště je znakem dobré kuchyně, zvláště pak když je zaplněno tiráky. Ti jezdí denně a přesně vědí, kde je kuchyně jako od maminky.
Vyvarujte se restaurantu, před nímž parkuje zájezdový autobus. Aby se zájezd stal pro majitele ritem, nemůže si povětšinou na akci zjednávat speciální personál. Takže si pěkně počkáte.
V poslední době se i u nás objevují před restauracemi vitrínky s jídelníčkem. Ty nás ale spíš než o kvalitě jídla informují o tom, do jaké cenové skupiny by bylo možné dle dřívějšího dělení restauraci zařadit. Nedomnívejte se, že guláš za 124 Kč nemůže být naředěný!
Stará hospodská pravda praví, že úroveň restaurace poznáte podle toalet. Pokud se ono zařízení samo propaguje aromatem zavánějícím až do lokálu, opusťte místnost dříve, než dosednete.
Hodně napoví i interiér restaurace. Je-li zařízen vkusně a čistě, je jasné, že majitel, který investoval do restaurace nemalé prostředky, nebude angažovat za kuchaře žádného břídila. Příliš proškrtaný jídelní lístek, případně praktické ukázky z něj vykreslené na ubruse, rovněž nebývají tím pravým ořechovým.
Opravdu málokdy se už v našich restauracích setkáváme s fenoménem, který dokonale známe z dřívějších RaJ či Jednot, jímž je znuděný, otrávený a pomalý číšník. Toho většinou poznáte podle nenávistného pohledu vrženého na vás už při příchodu mezi dveřmi.
Pokud jste tohle všechno úspěšně absolvovali, nemělo by nic stát v cestě, abychom vám bez ironie mohli popřát dobrou chuť.
Ale pozor! Je tu ještě jedno riziko: váš spolustolovník. Ne že bychom se domnívali, že vám může zkazit chuť mlaskáním, srkáním a podobně. Věříme, že při vaší společenské úrovni se takový typ člověka ve vaší blízkosti ani objevit nemůže. Chuť vám snadno zkazí i člověk bez nálady, nebo ještě lépe - věčný pesimista a kritik. Ten si dokáže najít nějakou závadu i na skutečně výtečném gulášku: jednou je ostrý málo, podruhé moc, knedlíčky jsou moc nadýchané, aby podruhé byly gumové, sos je buď řídký nebo hustý, maso příliš tuhé anebo se samo rozpadá.
Takže k tomu, aby přání dobré chuti nebylo pouhou formalitou, potřebujeme najít ke gulášku nejen dobrou restauraci, ale také dobré spolustolovníky.
(nc)
|
