Mladý imitátor Petr Jablonský má ve svém hrdle na osm desítek hlasů slavných osobností, mezi nimiž nechybí stálice českého showbyznysu, politici ani "prskavky" typu Sámera Issy. Perlami jeho repertoáru jsou ministryně školství Petra Buzková, šéf redakce sportu České televize Ota Černý, slovenský politik Vladimír Mečiar nebo někdejší ministři Jaroslav Bašta či Bohumil Fišer. "Hlasy Klause nebo Zemana dělá každý. Ale když se někomu podaří neobvyklý hlas, jako mně třeba Petra Buzková, platí nepsané pravidlo, že ostatní mu jej nekradou," poodhaluje vztahy mezi českými imitátory Petr Jablonský, který v našem rozhovoru přibližuje, jaké je být imitátorem.
 Petře, kdy poprvé vás napadlo, že máte vlohu napodobit cizí hlasy?
To bylo vlastně už v základní škole, kdy jsme s jedním kamarádem nalezli zálibu v divadle a hlavně v divadle malých forem a založili jsme si humoristické duo, se kterým jsme hráli a napodobovali scénky našich oblíbenců. Těmi byli hlavně pánové Kaiser a Lábus, Felix Holzmann nebo Luděk Sobota. Tehdy jsem vlastně zjistil, že mi napodobování hlasů jde, navíc lidi mě povzbuzovali a dávali najevo, že se jim to líbí, a tak jsem postupně přidával další a další hlasy. Pak jsem začal vystupovat v kabaretu a někdy od té doby vystupuji veřejně.
Dnes můžete prakticky imitovat koho chcete a s libovolnou dávkou humoru. Umíte si představit, že byste měl být imitátorem před dvaceti lety, a mít tedy ruce – respektive hlasivky – svázané cenzurou?
Bylo by to asi hodně špatné, protože já když vidím nějakou křivdu, tak si hned do toho rýpnu. Asi bych buď musel emigrovat, nebo bych nejspíš nebyl na svobodě, protože mě by to nedalo a stejně bych rejpal (smích).
Máte na své imitování ohlasy přímo z řad politiků?
Čas od času jsou, buď přímo nebo nepřímo. Ale většinou to jsou nepřímé útoky od kamarádů nebo příznivců politiků z oblasti médií, nebo třeba i přímo, což je případ současného premiéra Paroubka. Ten ještě před nástupem do funkce prohlásil, že náš pořad Budování státu je politická pornografie a že by ho nejradši zakázal. Takže i takovéhle přímé útoky se vyskytují, ale nejsou pravidlem. Politici si nejspíš zvykli, že už nežijeme v době před dvaceti lety a existuje tady něco jako svoboda projevu.
Máte přehled, koho z nich jste nejvíc naštval a koho nejvíc potěšil?
Jmenovaný pan premiér asi nebyl nijak moc šťastný, ale naopak třeba exministr zdravotnictví Bohumil Fišer, který býval velice populární a je vlastně dodnes, byl potěšen. Když jsem ho potkal, tak mi říkal: "Já vám děkuju, že mi děláte pořád reklamu v televizi a v rozhlase. Já kolikrát, když vás slyším, tak si myslím, že to jsem já."
A co známé osobnosti? Ty vám musí být vděčné, že jim děláte reklamu...
Z řad kolegů opravdu nemám žádné špatné reakce, zpravidla reagují dobře, ale je pravda, že třeba když na některé akci vystupuji například s Luďkem Sobotou, tak se mě obvykle ptá, jestli budu imitovat i jeho. Co je ovšem pravda, že někteří kolegové bývají překvapeni, když slyší sami sebe a diví se, že tohle má být jejich hlas, protože každý se samozřejmě slyší úplně jinak, než jak jej slyší ostatní.
V poslední době má poměrně malá česká scéna řadu imitátorů. Je mezi nimi nějaká řevnivost o hlasy?
To ne, spíš je to tak, že když se někomu podaří hlas, který nikdo jiný nedělá nebo je neobvyklý či náročný, tak existuje nepsané pravidlo, že ostatní kolegové jsou k němu loajální. Takže třeba když Petr Martinák dělá výborně Josefa Kemra a byl první, tak se nebudu snažit dělat ho taky a naopak ostatní zase nechávají na pokoji "moji" Petru Buzkovou. Ale jinak mezi imitátory u nás v zásadě panuje přátelství a pohoda.
Ptám se na to zejména v souvislosti s vaším "majstrštykem" – hlasem Petry Buzkové. Pokud vím, nikdo jiný jej nezvládl.
Ne, nikdo jiný mi ji neukradl. Co vím od kolegů, tak ženské hlasy jsou obecně brány jako dost náročné na nacvičení, a to i časově. Já jsem asi obdařen tím, že mám hlasivky posazeny tak, že mi nedělá problém napodobit ženské hlasy.
Stalo se vám, že politik nebo osobnost, jejichž hlas jste pracně nacvičil, náhle zmizeli ze scény a vy jste hlas mohl klidně zapomenout?
To se mi asi nestalo, protože já se vždycky snažím hledat hlasy, které jsou nadčasové, protože nacvičit hlas trvá zhruba měsíc, někdy i dva, takže je potřeba, aby se práce zužitkovala. To znamená, že je potřeba na to mít odhad. Když jsem zaregistroval pana Paroubka, bylo mi jasné, že když se tenhle hlas naučím, bude spousta příležitostí, jak ho využít.
Který z hlasů, jež máte v repertoáru, byl pro vás nejsložitější?
Určitě Halina Pawlowská, to je velice složitý hlas. Já jsem její hlas nacvičoval hlavně z důvodu natáčení silvestrovského televizního pořadu, ve kterém jsem účinkoval. Předtím jsem její hlas měl rozpracovaný, ale ještě to nebylo ono, takže jsem nad tím denně seděl a nakonec se to podařilo. Ale než se ten hlas takzvaně zajel, trvalo to delší dobu. A dnes je to tak, že nemůžu mít vystoupení, ve kterém by Halina nezazněla.
A který hlas se vám naopak, pokud to není tajemství, nepodařil?
Jsou takové hlasy. Třeba se mi nepodařil Petr Novotný, z žen například Zuzana Bubílková. Petr Novotný mě velice mrzí, protože by se hezky ztvárňoval i scénicky. Měl jsem už promyšlené, jak bych pod parukou měl hadičku, ze které by mi stékaly ty jeho čurky potu. On má ale i úžasné pohyby a celkově je velice vděčný, takže uvidíme, třeba se ještě podaří.
Jak široký je vůbec váš rejstřík?
Je to asi osmdesát hlasů, ale přesně to nevím, protože to zahrnuje i hlasy, které už dlouho nedělám. To je třeba případ bývalého ministra Jaroslava Bašty, Miroslava Sládka nebo Oty Černého. Na vystoupeních pravidelně používám třicet až čtyřicet hlasů.
Na ČT1 proběhl cyklus Budování státu, který představoval významné okamžiky posledních patnácti let na politické scéně. V tomto pořadu jste osobnostem propůjčil nejen hlas, ale i tělo: stal se z vás herec...
To bylo nejzajímavější. Já jsem se totiž neúspěšně hlásil na konzervatoř, kam mě nevzali hlavně kvůli sykavkám, protože byly pro profesionální ucho asi opravdu nestravitelné. Ale herectví mě zajímá a do budoucna bych chtěl hrát ve filmu, pro který jsem napsal scénář. Teď mám nabídku na film, který bych moc rád natočil, ale ještě není nic jistého, spíš je to zatím hudba budoucnosti.
Poněkud indiskrétní otázka na závěr – nemáte někdy v té záplavě hlasů, které ovládáte, problém nalézt ten vlastní?
Občas se to stane, ale já sám to nepoznám, spíš mi někdo z okolí řekne: "Proč mluvíš jako Sobota?" Naštěstí vždycky rychle zvládnu přešaltrovat zpátky, do té vlastní, domácí polohy hlasu.
Text: Michal Šeba
Foto: archiv
|
