Váš nový film Medvídek je o vztazích mužů a žen jedné generace. Nebál jste se, že toto téma je v obecné rovině už vytěžené?
Existuje krásná metafora, kterou jsem objevil v korespondenci Nikity Michalkova s Frederickem Fellinim, kdy Fellini napsal, že film je jako růžek papíru, kam každý něco napsal a další tvůrci hledají, jestli by tam ještě něco mohli napsat. Takže jsem pochopitelně věděl, že na toto téma byla napsána a natočena celá řada příběhů, ale na druhou stranu je to něco, co člověk stále žije. Je to něco podobného, jako když se člověk zamiluje a má pocit, že to je něco jedinečného, a přitom to v tu chvíli prožívá miliarda lidí na celém světě. Zrovna tak já se snažím v tomhle filmu přesvědčit, že ačkoliv jde o něco, co spousta lidí zažívá, tak zážitky těch postav jsou něčím jedinečným. Určitou pojistkou je to, že jsme do značné míry vycházeli z pozorování života a ze situací, které jsme zažili nebo jim byli nablízku. A ta pravdivost je přitažlivá, když se film povede. A tak stejně jako když člověk zažívá jedinečné pocity zamilovanosti, i když už předtím několikrát zamilovaný byl, tak stejně může zažít pocit jedinečnosti při filmu na téma, které už několikrát sledoval.

Co myslíte, že se Vám o vztazích mužů a žen podařilo říct nového?
Tohle je spíš otázka pro diváka, protože pro někoho je ten film zážitek, zatímco pro někoho jiného jen mlácení prázdné slámy. Záleží i na zkušenostech a emocionálním naladění. Já i Petr Jarchovský jsme se v Medvídkovi potřebovali z některých věcí vypovídat, z věcí, kterých jsme řešili a o kterých jsme přemýšleli. On existuje u autora rozpor, jestli točit pro sebe, nebo pro diváka nebo pro kritiky. Já točím pro sebe, ale ne jako pro Honzu Hřebejka, ale jako pro diváka Honzu Hřebejka, respektive kritika Honzu Hřebejka. Chci prostě na konci říct, že mě tenhle film obohatil.

Scénárista Petr Jarchovský se nechal slyšet, že ve scénáři jste se inspirovali vlastními životy. Do jaké míry jde o generační výpověď?
Nepovažuji se za člověka nějaké výlučné zkušenosti nebo výlučného osudu, který by mě vyčleňoval z mé generace, takže věřím, že film může oslovit mé vrstevníky. Ale samozřejmě nejen je.

Čím Vás lákal film o životech generačních souputníků?
Ať už jsme chystali filmy podle námětů Petra Šabacha nebo podle vlastních, tak jsme k nim od začátku přistupovali jako k autorským filmům s intuitivním přesvědčením, že tímhle filmem zaujmeme. Příběhů je kolem nás nespočet, ať už v televizi nebo v novinách, ale jde právě o to zaujmout. Já tuhle otázku přirovnávám k tomu, že sedíte v hospodě. Když tam sedíte ve dvou a toho druhého znáte, tak nemáte až takový problém ho zaujmout. Ale když je to třeba abiturientský sraz, kde je těch lidí třeba patnáct, tak musíte dobře volit slova a vědět jak začít. A když víte jaká slova použít, tak ztichnou. Anebo také ne. A pak to můžete říkat jenom sousedovi, což je také cesta. My jsme se vždycky snažili zaujmout co nejvíce lidí tím, že začneme vyprávět příběh, který nebude hloupý nebo sprostý. V té pomyslné hospodě lidi hulákají, ale my vždycky věříme tomu, že jsme vybrali příběh, který je zaujme.

Odráží se ve filmu i něco z Vašeho vlastního života?
Ve filmu bude vždycky otisk jeho tvůrce, který v něm použije situace, které zažil nebo celé dialogy, které třeba i prožil nebo jich byl svědkem. Byl by nesmysl, kdybych chtěl rozdělovat, co jsem zažil já, co Jarchovský a co jsme slyšeli. Je to prostoupeno naší zkušeností, což je u autorského filmu takřka vždy patrné, zvláště, když jde o látku nám takhle blízkou.

Herci v hlavních rolích se zde objevili tak řečeno v protiúkolech. Aňa Geislerová hraje vzornou manželku, Jiří Macháček představuje pedanta, Táňa Vilhelmová je za nepořádnou. Byli herci vděční za to, že se mohli alespoň pro jednou vymanit ze škatulek?
Třeba Aňa Geislerová nebo Táňa Vilhelmová měly už v minulosti dostatek příležitostí jak dokázat svoji všestrannost. To je pro herce vždycky štěstí, tedy pokud všestranný skutečně je. Jsou herci, kteří můžou být rádi, že se do nějaké škatulky vůbec dostali. U charakterních herců je samozřejmě skvělé, když se z těch škatulek můžou dostat, protože po čase začnou lidi typ jejich rolí ztotožňovat s nimi osobně, třeba si začnou říkat, jestli je Pavel Liška skutečně slabomyslný. A skutečnost přitom může být naprosto opačná. Když je role plastická a dává hercům skutečně příležitost ukázat se v poloze, ve které se ještě nepředvedli, je to přínos pro rozvoj jejich talentu.

Jedním z hlavních motivů filmu je tajemství. V jakých podobách se ve filmu objevuje?
Tajemství je vůbec jedním z hlavních motivů řady děl, kdy postavy nevědí něco, co divák ví, nebo vědí něco, co divák neví. V Medvídkovi jsme se snažili hrát si s tajemstvími i s tím, jak je divák vnímá. Divák totiž může vnímat, jak se postava něco dozvídá, ale pak být zároveň svědkem toho, jak se její poznání mění. Pochopitelně v nejlepších dílech světové kinematografie je těch pater poznání mnohem víc, ale přesto jsme se snažili, aby ten film nebyl bez tajemství. Ono kdyby tam nebylo, tak by Medvídek byl až banální, protože žádné atrakce jako u našich filmů z historie jsme v něm použít nemohli.

Sotva přichází Medvídek do kin, už je ohlášen Vás další film s pracovním názvem U mě dobrý. Bude to opět příběh ze současnosti?
Bude to zase pohled do minulosti, konkrétně do devadesátých let. Zatím bych o tomhle filmu nerad mluvil, protože nechci mást čtenáře tak, jako se nám to povedlo v době, kdy byla aktuální Kráska v nesnázích a už se hovořilo o Medvídkovi a ty dva filmy tak trochu splývaly. Jediné co prozradím je, že film bychom měli představit příští rok.

Takže v posledních letech jeden Váš film následuje druhý...
Ona je to obvyklá praxe, že je rozpracováno víc námětů, takže je naprosto běžné, že jen co jeden film dokončíme, tak už začínají přípravy na další. Přípravami myslím zejména práci producenta Ondřeje Trojana, který musí zajistit financování filmu a samozřejmě čas potřebujeme také my s Petrem Jarchovským.