Ještě v nás to atavistické, "předpotopní" spojení s přírodou nebylo úplně přerušeno. Nezvládla to auta, mobily, ani počítače. Pořád se bojíme tmy, neboť v ní cítíme nejistotu. A nebezpečí. A zima je tma. A studeno, nepříjemno. Léto je zase světlo a teplo. Dává nám pocit jistoty a bezpečí. Proto jej milujeme. A proto i jeho "babí" podoba, s ve vzduchu poletujícími pavučinkami je lepší, než nic. Ale... stíny se prodlužují. Listí mění barvu. Slunce sice pořád rozhazuje zlato, ale to už má patinu kostelních monstrancí. Není jasné, zářivé a rozmarně veselé. Má leccos za sebou, je zašlé. Do duší se loudí tesknota. Smutek beze jména, beze tvarů. A sedá si na člověčí dno a bytní. Šíří se jako černý mrak.
Někdy slyším lidi reptat, cože je to dneska za zvyky, když v obchodech už v říjnu začíná Santa Claus cinkat vánočními rolničkami. A že prý kvůli tomu vlastně není žádný podzim. Že je léto a pak hned zima. Pravda, to dřív nebylo. Dárky se sice v tom čase sháněly tak jako tak, na onu vánoční atmosféru jsme si však museli ještě nějaký ten týden počkat. Nevadí mi vánoční strom před obchodním centrem, ani když mu do větví svítí slunce sotva říjnové. Když už nic jiného, popotlačí čas. Zkrátí období podzimní melancholie. V ochablých žilách vzniká nový tlak. Je zas nad čím přemýšlet, co řešit. Život opět kvasí a kypí. Je konec zádumčivým meditacím. Ne, že by škodily. Ale nesmí jich být moc. Člověk by se z nich mohl i zbláznit...
