Zdálo by se, že teď, v době, kdy je zboží takový nadbytek, že až oči přecházejí, by prvek shonu mohl z adventních dnů zmizet. A člověku by přece jen mělo vybýt více chvil pro klidné rozjímání, které k těmto křesťanským svátkům prapůvodně patří. Ale buď to zvyk je zvyk, nebo právě pro onu rozmanitost nabídky, hemžení lidu je před Vánocemi stále veliké. Přípravy Vánoc a zvláště nakupování dárků prostě nikdy nejsou snadnou a lehkou záležitostí. V současnosti nás při nich limitují i faktory, které jsme dosud neznali. Může to být třeba i to, že postupně dochází ke zdražování některých potravin a že ve výhledu jsou další výdaje hlavně u služeb, ve zdravotnictví a při nákupu životně důležitých energií. To nás nutí – vyjádřeno makroekonomickou hantýrkou – k přesměrování domácích penězotoků, takže jejich transfer do konzumu slábne, zatímco transfery jiné sílí. Ale fuj! Už budeme raději mluvit normálně. Zkrátka, protože je reforma veřejných financí, víme, že na to, čemu se říká zbytečnosti, nemáme. A to nám komplikuje už i předvánoční nákupy.
Jenže člověk si to nesmí připouštět. To by se z toho musel zbláznit. Stejně jako z globálního oteplování, které jednou je a jednou není, jednou za něj můžeme, jindy nemůžeme. I v plískanicích je třeba s nadějí, která je trvale optimistická, očekávat sníh. Sníh, který dělá Vánoce bílé a veselé a skryje dušičkovou náladu s deštěm přilepeným lupením k chodníkům a parapetům. Sníh, který přináší radost a mír do duše. Protože se ve slunci i ve stále dražším světle elektrických lamp třpytí, pableskuje a přináší, zejména k večeru, konečně trochu té správné nálady na předvánoční a vánoční rozjímání. Při něm si většinou nakonec stejně uvědomíme, že nejkrásnějším dárkem je bytí člověka pro člověka.
