Celkem třikrát jste se objevil v hlavní roli trilogie Kameňák. Nenudila vás třikrát stejná role Pepy Nováka?
Nudit nemůže, protože ačkoliv připadá stejná, tak stejná není. Dostává se do různých situací, prochází různými anekdotami, takže rozhodně není nudná. Moc fajn byla i spolupráce s režisérem Zdeňkem Troškou. Já jsem s ním už točil dohromady pět filmů, a to dva díly Z pekla štěstí a tři Kameňáky. Se Zdeňkem pracuji moc rád, nehledě na to, že jeho filmy byly za posledních několik let mou jedinou filmovou prací. Hlavně se s ním ale pracuje nesmírně příjemně, takže když se chystám na jeho natáčení, je to pro mě, jako kdybych se vracel domů.

Právě Zdeněk Troška se netají názorem na kritiky, které vycházejí na Kameňáky, ale ani názorem na jejich autory. Co vy si myslíte o kritikách, které odsoudily všechny tři Kameňáky?
Kritika se staví do nesmyslně krátkozraké opozice. Nemůžou srovnávat Kameňáky s filmy, které si dělají takzvaně umělecké ambice. Takové totiž Kameňák nemá. To je film pro zábavu, ale velice profesionálně natočený. Když jsem mluvil s přáteli od filmu, říkali, že byli nadšeni tím, jak film splnil jejich očekávání a to, že je pobavil. Člověk, který tohle očekává, tedy zklamaný není. Ale především se filmy točí pro diváky, ne pro kritiky. Je to prostě zábava, která se setkává s diváckým zájmem a úspěchem, jinak by se netočily tři díly.

Spousta lidí vás díky Kameňákům, které vznikly během pár let hned tři, vnímá v poslední době hlavně jako filmového herce. Jak ale vypadá vaše účinkování na divadelních scénách?
Já sám se za filmového herce nepokládám, protože ve filmu jsem toho moc neudělal, a myslím, že točit bych mohl víc. Filmů, kterých jsem natočil, není moc, nicméně zůstaly v povědomí lidí, což mě těší. Ale těžiště mé práce je převážně v divadle. Do měsíce hraju zhruba dvacet představení a na repertoáru mám asi desítku komedií.

Říká se, že divadelní herectví je pomíjivé, a proto nevděčné, přesto se musím zeptat: máte raději divadelní prkna nebo kamery? A dá se to vůbec srovnávat?
Srovnávat se to dá, ale vzhledem k tomu, že neexistují objektivní kritéria, tak je to čistě subjektivní vjem každého člověka. Já jsem o tomhle docela dost přemýšlel, a právě proto, že divadlo je pomíjivé, tak je u něho hrozně důležité, kolik lidí do něj přijde. Pokud na některou hru nikdo nechodí, nebo jen málo lidí, tak je to zcela pomíjivé, ale nechci říkat zbytečné, protože jakákoliv hra, jakýkoliv pokus může ty zúčastněné posunout někam dál. Myslím, že úspěšnost hry v divadle je jednoznačně měřena návštěvností. Některá hra má návštěvnost nízkou, ale kvůli tomu nemusí být špatná nebo špatně obsazená, ale prostě se jen netrefila do doby, kdy by byla úspěšná. Já osobně mám třeba právě teď pocit, že nechci jít do divadla na něco, o čem byla řeč před chvílí. Na něco surového, krutého, zlého. Naprosto nemám potřebu to vidět. A řekl bych, že je to v současné době trend, že lidi nezajímají tragédie a že na ně prostě do divadla nebudou chodit. Jsme zásobováni dostatkem skutečných tragédií a málokdo má potřebu vidět další na jevišti. Jednoznačně bodují komedie a vůbec hry, které v sobě mají život. To je smích i pláč, smutno i veselo.

Před časem jste v jednom rozhovoru řekl, že věříte rčení "Člověk má tolik starostí, kolik si jich připustí". Kolik si jich připouštíte vy? Ptám se proto, že působíte dojmem nezdolného optimisty...
Já si starosti vlastně nepřipouštím vůbec, a když nějaké přijdou, snažím se jich co nejdříve zbavit. Buď je vyřešit, nebo neřešit a nechat je, aby se časem vyřešily samy. Vím, snadno se to mluví, protože starosti většinou přijdou neočekávaně, často se s nimi nedá nic dělat a člověk do nich zabředne. Vždycky by se měl pokusit nebrat je fatálně a tragicky, ale jako pomíjivý stav, se kterým se musí vyrovnat, ale nepřestane kvůli němu vyhledávat nějakou protiváhu, něco, co ho těší.

Vás těší především koně. Jak často si na ně uděláte čas?
Tak často, jak to jen jde. Pokud najdu tři nebo čtyři hodiny denně, tak je věnuji koním. Pravda, jednou týdně je dám tenisu, tak dvakrát do měsíce si vystřelím z brokovnice na asfaltové terče, dvakrát nebo třikrát za zimu si jedu zalyžovat, v létě si najdu čas na plachetnici. Ale musím říct, že koně mě opravdu polapili hodně moc, v současné době jsou středobodem mých zálib a věřím, že tomu tak bude napořád.

Čím si vás koně tolik získali?
Koně si vás nezískávají, nejsou kočka ani pes, jsou to úplně jiná zvířata. Koně si musíte získat vy. A když si ho získáte, tak se vytvoří takový vztah, že už ho nemůžete opustit. Kůň není sportovní nářadí, je živý a velice svůj, snaží se nám porozumět, protože je to tvor společenský, který žije ve stádě a ve vztahu ke člověku musí překonat velkou bariéru. Člověk je totiž pro něho dravec, predátor, ale vzhledem k tomu, že s námi žije dlouhou dobu, je do veliké míry domestikovaný a ztratil před námi ostych. Na nás pak je, abychom si získali jeho důvěru, porozuměli mu a naučili ho rozumět nám. On se o to hodně snaží a je dobře mu poskytnout dobré podmínky, péči a lásku a dopřát mu, aby ho kontakt s člověkem těšil, protože jedině pak to může přinášet radost jak koni, tak člověku.

Mnohé diváky České televize jste překvapil svým účinkováním v soutěžní taneční show StarDance...
Ohlas byl opravdu velký, vystupoval jsem s profesionální tanečnicí Petrou Kostovčíkovou. Moje žena Jana se dokonce přihlásila do tanečních pro dospělé, prostě si chtěla taky zatančit a užívat si to jako já.