Ježíšek určitě přijde
Tak trochu se vracím do dětství. U nás byl vánoční čas v poetickém duchu, udržovaly se všechny zvyky od adventu přes Mikuláše až po vánoční svátky. To přenáším do vlastní rodiny. Miluji všechny přípravy, které s tímto obdobím souvisejí. Kdo ke mně přijde, toho pozdraví bohatá výzdoba, v první řadě jak na dveřích, tak u mne doma adventní věnec. Vždycky ručně dělaný a je z něj cítit pohoda, duchovno, skrytá energie, trochu až tajemno. Výzdoba je v domě, v oknech, na zahradě, a když pokládám, rozvěšuji a upevňuji nejrůznější dekoraci, skutečně si to užívám, těším se, že za pár týdnů skutečně Ježíšek přijde.

Advent je doba mystiky, rozjímání, těšení. Pro mě není zrovna teď běhat a shánět mikulášskou nadílku a dárky pod stromeček. Dárky nakupuji už v září, mám je krásně zabalené, opatřené cedulkami. Já jsem svým způsobem dost velký pedant, abych mohla lidem pomáhat v osudu, sama musím mít v sobě a kolem sebe velký řád. Stává se mi ale, že zapomenu, co jsem to vlastně koupila a pak mám pod stromečkem dvojnásobnou radost, když vidím, že jsem splnila přání a že se všechno všem líbí.

Povídám si s babičkou
Stromeček musí být až do stropu. A to je opravdový obřad, když ho zdobím, který bych si nenechala za nic vzít. Stojím na štaflích, pověsím ozdobu, pak slezu, z povzdálí pozoruji, jak se tam vyjímá, všechno musí být "pintlich". Vůbec se přitom neřídím nějakými módními trendy, které diktují jednou stromeček laděný do růžova, podruhé domodra, teď prý do zlatova a medova. Já volím ozdoby starožitné, jsou podle mého názoru daleko poetičtější, sálá z nich zvláštní energie a dokonalost našich předků.

Moje ozdůbky jsou hodně staré, měla už je moje babička, a jak je beru do rukou a pomalu dávám na stromeček, úplně jasně cítím a vidím, jak mi bylo 9 – 10 let, najednou slyším babiččin hlas, její vyprávění o tom, jaké to bylo, když byla ona malá... voní cukroví, balíme spolu do zlatého papíru ořechy, které pověsíme na stromeček, vybíráme ta nejhezčí červená jablíčka... a jsem šťastná.

Kouzlo vánočního stolu
Vánoční tabule je pro mě něco, s čím si na Štědrý den hraji už od rána. Všechno musí mít svůj řád a místo, nesmí v tom být přísnost, ale preciznost, aby energie byla jednotná. Ta energie je strašně moc důležitá, protože všichni, kteří přijdou k vánočnímu stolu, musí mít pocit, že je tam prostor, i když je plno, nesmí nic chybět a hlavně musí mít pocit, že jsou opravdu vítaní, že ta tabule čeká právě na ně. Dodržuji to každý rok, snažím se o atmosféru opravdového domova a teď si to vychutnávám ještě víc, když mám krásného vnoučka. Je mi moc líto těch, kteří to tak nemají. Štvou se, přepínají, jen aby bylo všeho hodně – hodně dárků, hodně jídla, hodně pití. Jsou předráždění, nervózní, na Štědrý den z okna lítají řízky a na Boží hod, když konečně zvolní, tak se sesypou... Opravdu nemá cenu se honit, je přece úplně jedno, jestli bude večeře v pět nebo v osm hodin večer, nemusí být hory dárků, stačí pozornost. Na Vánocích je největší a nejkrásnější spříznění duší.

A pak – měli bychom si o Vánocích najít čas na přírodu. Když se to povede a krajina je zasněžená, je to jak v pohádce. Bílá očišťuje. Já se bez procházek v lese neobejdu a dělá mi radost, když vidím, jak jsou tam smrček nebo borovička nazdobené jablíčky pro zvířátka. Když na ně myslíme, příroda nás očistí, i když sama spí.