Vzpomínám na jeden telefonický rozhovor. Odehrál se v den, kdy jsme měli spolu s písničkářem Pavlem Půtou odjíždět na vystoupení na Moravu. Ráno zazvonil telefon: "Tady Bróďa... tedy Brodský," dodal, když si uvědomil, že nepatřím do okruhu jeho blízkých přátel. "Nezlobte se, omlouvám se vám, ale jsem nemocný, nemohu dnes odjet na vystoupení. Dejte mi prosím telefony na pořadatele i pana Půtu, ať se všem omluvím." Namítal jsem, že je to zbytečné, ať se v klidu vyleží, že veškeré zrušení zařídím. Nedal jinak: "Já to zavinil, já to musím zrušit!" Inu - stará dobrá škola.

Za několik dní mi volal pořadatel a dohodli jsme si s čtrnáctidenním předstihem nový termín vystoupení. Okamžitě jsem se s panem Brodským spojil:
"Budu se snažit jet, ale nemohu vám to stoprocentně slíbit," omlouval se už dopředu. Dříve než jsem stačil požádat, aby tedy alespoň zavolal, překvapeně dodal:
"Jsou to ještě dva týdny a třeba do té doby umřu!"

Celých čtrnáct dní mně zmínka o smrti ležela v hlavě. Byl to vtip, projev morbidity, hypochondrie nebo obava? Čtrnáct dní uběhlo jako voda a začátek našeho společného jevištního rozhovoru pouze potvrzoval, že poslední telefonická poznámka mi stále ležela nejen v uších, ale i v hlavě...

Upřímně řečeno se docela těším. Byl jsem hodněkrát operovanej a z narkózy jsem se vždycky probouzel do bolesti a do starostí. Když ale člověk natáhne bačkůrky, tak se neprobouzí ani do bolesti, ani do starostí, což musí být docela fajn stav. Zádrhel je ale v tom, že to umírání může bejt prevít.

Já sice málo věřím, ale myslím si, že každá víra ulehčuje a usnadňuje život.

V třiatřiceti mi vzali žaludek, pak mi rozkošně protrhli tenký střevo, když mi chtěli sondou operovat žlučník. Do smrti nezapomenu způsob, jakým mi to sdělili: "Když vás nebudeme do dvou hodin operovat, zemřete. Souhlasíte s operací?" Nicméně některý orgány ještě mám...

Můj tatínek se dožil šestaosmdesáti let. A představte si, že když ležel krátce před smrtí v nemocnici, přišlo jaro a najednou tatínek ožil, a pokřikoval na sestřičku: "Maruško, je jaro! Tady za špitálkem je krčskej lesejk!!"
A já si tehdy říkal: Nedej bože, aby mě to taky tak postihlo, a jestli bych se radši neměl dát nějak operovat?! Zajímavý je, že mě to taky postihlo, ale za žádnou cenu bych se kvůli tomu nechtěl dát operovat! On je totiž na ženskou část populace velice krásnej a povzbuzující pohled!! A i když v našem věku jsou reprodukční schopnosti mizivé, existují medikamenty, který náš stařeckej život dokážou zregulovat.

Pokud se o mě začne nějaká žena zajímat, pak je to tím, že jsem se jí zželel. Já bývám takovej posmutnělej a mateřský pudy vyvolávají v ženách touhu se o mě postarat. Ono je to ale vždycky brzy přejde...

To je krásná otázka! Samozřejmě že nejlepší je to se sklerózou, i když to jde mému okolí na nervy. Naštěstí mám velice tolerantní pozůstatky rodiny, které nemrknou okem, když jim něco vyprávím popátý.

Ano. Já měl vždycky takový manželství, že jsem se to radši naučil.

Na protialkoholním léčení jsem nikdy nebyl, i když nevylučuji, že by to nebylo možný. V každém případě mohu říci, že jsem nikdy nepropad... abstinentismu!

Vojtěch Jasný byl svojí tehdejší filmovou potencí geniální. Stejně jako třeba Jirka Menzel ve Skřiváncích na niti. Měl jsem kliku, že jsem mohl dělat ve filmech, které měly jak hodnotu kumštýřskou, tak i své společenské poslání.
Společenskou funkci plnil i Zdeněk Podskalský. Především tím, že rozdával smích. Dodnes, když vidím Světáky, obdivuju ty tři ženský, co tam hrajou kurvičky s takovým nadhledem a plezírem - zkrátka nad věcí.

Na to už se mě kdysi někdo ptal a já tehdy odpověděl, že nerad hraju s pejskama, s malinkejma dětma a s Menšíkem.
Když článek vyšel, ozval se mi v telefonu Menšík a ptal se, jak jsem to myslel. Vysvětlil jsem mu to a on mi poděkoval. Podívejte: Když třeba hraju s tříletým dítětem, které se má zasmát, tak musí někdo udělat něco komického. Když mu režisér řekne, aby se zasmál, že dostane stovku, tak chlapečkovi to nic neřekne. On se směje pouze z popudu vyvolané komické situace - tedy spontánně, kdežto já se směju před kamerou za peníze. V tom je právě ten rozdíl: Smích dítěte je autentický, skutečný, kdežto můj je umělý. Tak je to i s pejskama. Ti se nemohou zatvářit falešně, nepřesvědčivě, kdežto já ano.
Menšíka jsem k nim přiřadil záměrně. Bylo to tak výjimečné herectví, že Vládínek nepoužíval metodu jako my všichni. Dokázal přesně respektovat záměr autora, ale neučil se dialogy. Vymýšlel a formuloval dialogy podle toho, jak na něj situace působila.

Vzhledem k tomu, že žiju takovej normální život s podporou medikamentů, bych asi spíš mohl hrát Zdravýho nemocnýho. Ale Casanova by mi byl rozhodně milejší.

Bývám obviňován z hypochondrie. Nesu to srdnatě - nicméně, mám ze svých útrob vyoperovaných šest orgánů. Hypochondr potřebuje být zdravý, aby si mohl své choroby namlouvat. Nemůže být zčásti amputovaný, jako jsem já.
Je mně divný, že jsem s tolika chorobama tady tak dlouho. Vezměte si, že moji vrstevníci jako Rudla Hrušínský, Podskalskej, Kemr nebo Kopejda - čímž myslím pana Kopeckého, promiňte - mě předešli, i když byli stejně starý.

Celej život je takovej zvláštní, problematickej. Dneska jsem byl u svého psychiatra, mluvili jsme spolu dlouho, podrobně mě vyslýchal a já mu říkal: "Poslyšte doktore, jak je možný, že já stále víc blbnu a mozek přestává fungovat a že jsem někdy rád, když si vzpomenu, jak se jmenuju?!" A on odpověděl:
"To je úplně adekvátní vašemu věku. Napřed začínají sklerotické potíže, pak senilita... Uvědomte si, že je vám osmdesát."

"Já bych ale radši nebyl blbej," odvětil jsem, "tak co s tím uděláme?"
"Tady máte léky a berte je ráno, v poledne a večer, a je to."
Jednoduchostí svého řešení mě přímo nadchnul: "Fajn, to je výborný, skvělý. Takže se mi vrátí myšlení zpátky?"
"Ne..." zarazil se psychiatr, "...to ne, ale zpomalí se to."
"Tak vám moc děkuju. To teda znamená, že budu blbej o čtrnáct dnů později, než je plánováno!"

---

Do příštího vydání jsme pro vás opět připravili rozhovor se známou osobností. A aby to nebylo tak jednoduché, rozhodli jsme se, že ji musíte poznat sami. Samozřejmě, že vám trochu napovíme.

Kdo z vás nám odpoví správně do 30. května na adresu redakce, bude zařazen do slosování. Tři čtenáři, na které se usměje štěstí při losování, dostanou věcné ceny. Písemně je vyrozumíme.

Těšíme se na vaše odpovědi.