Býváte řazena ke špičce nastupující písničkářské generace. Kdo z té současné nebo minulé vás oslovuje nejvíce?
Nerada bych na někoho zapomněla, tak vyjmenuji jenom takový výběr. Mám ráda písničky Zuzany Navarové, Vaška Koubka, Karla Plíhala, Vladimira Vysockého, manželů Havlových, ale teď spíš poslouchám vážnou hudbu. Z té mám nejraději gregoriánský chorál, Bacha, Vivaldiho, Dvořáka, Janáčka, Prokofjeva, Stravinského a Petra Ebena.

Písničkářům je občas vyčítána určitá revolta v hudbě i životě. Jejich dlouhodobý úspěch ale ukazuje, že lidem nevadí, spíše naopak. Proč si myslíte, že rebelové bývají mezi širokou veřejností v oblibě?
Možná proto, že každý člověk má někdy chuť udělat něco, co by se dalo označit jako revolta, ale ne každý má k tomu odvahu nebo příležitost.

A co kdyby vás někdo označil za rebelku?
Necítím se být rebelkou, proti ničemu se nebouřím. Jen naprosto svobodně rozhoduji o tom, jak budu žít. Myslím, že člověk se narodil svobodný a je jeho povinností svobodně se rozhodovat, pokud tím neomezuje práva někoho jiného. Neznamená to však v žádném případě, že se chová nezodpovědně.

Při čtení vašich textů by se mohlo zdát, že se jen odchází, umírá, končí. Do jaké míry se v nich odráží vaše vlastní já?
Píšu písničky o tom, co jsem prožila, co mne zasáhlo, o tom, co kolem sebe vidím. Zřejmě potřebuji víc prostoru a času na zpracování věcí, které nejsou příliš radostné, a proto moc veselých písní nemám. Myslím, že ale nejsou smutné, protože já věřím, že člověk vždy najde východisko a nikdy ho nepotká nic, co by bylo nad jeho síly.

Jak vzpomínáte na období, kdy jste koncertovala na chodníku?
Vzpomínám na to ráda, ale nedá se říct, že bych tuto zkušenost chtěla někomu doporučit. Vyžaduje to pevné zdraví a hodně kuráže. Žít ze dne na den není vždy právě radostné.

Jaké je vlastně pouliční publikum ve srovnání s tím, pro které hráváte v sálech?
V sále není v zimě zima a neprší tam. To považuji za dost podstatný rozdíl. V sále je také předem jasné, že když jste na jevišti, jste tam proto, abyste hrál. Na chodníku musíte lidi hodně zaujmout, aby se zastavili, a když vám hodí do klobouku peníze, je to jako byste vyhráli nějakou cenu.

Většinu svých písniček doprovázíte hrou na tahací harmoniku. Přiznám se, že jsem žádnou jinou ženu na ni hrát neviděl. Proč jste si vybrala právě tenhle nástroj?
Já jsem si ho nevybrala, on si vybral mne. Jednou mi Zuzana Navarová říkala, že viděla ve městě za výlohou akordeon a že byl naprosto úžasný, ať si ho koupím, že já jsem takový sportovní typ, že ho unesu. Myslela jsem si, že se Zuzana zbláznila a zapomněla jsem na to. Potom jsem asi týden nato šla okolo a akordeon na mě z výlohy zasvítil. Já vešla dovnitř a byl můj. Volala jsem pak nadšeně tatínkovi a ptala jsem se ho, jestli ví, co jsem si koupila. Zeptal se mě, jestli židle, protože jsem si zrovna zařizovala byt. A já, že ne, že akordeon. No, tak prý budu moct sedět aspoň na futrálu, když se na něj nenaučím. Jenže on byl bez futrálu.

Váš repertoár se rozbíhá do dvou zásadních proudů: jeden evokuje městskou periferii, druhý mi připadá dost pocitový, jako návrat do dětství, k přírodě, ke svobodě. Který z nich je vám bližší?
Oba jsou mi stejně blízké.

V roce 1993 jste v Lucerně "předskakovala" americké pop star Suzie Vega, která se loni v červnu do Prahy vrátila, aby tu odehrála další úžasný koncert. Navštívila jste jej? A jak na zpěvačku vzpomínáte?
Loňský koncert jsem nenavštívila, tou dobou jsem někde hrála. Se Suzanne Vega jsme si tenkrát podaly ruce, já řekla "Thank You!" a ona "Nice to meet You!" Byla jsem ráda, že už to mám za sebou, protože jsem se strašně bála. Celou dobu, co jsem hrála, se mi pod šaty klepala noha v rytmu šicího stroje.

Skládáte také hudbu k divadelním představením. Jak moc má společného s vašimi vlastními písničkami?
Řekla bych, že to společné na tom jsem já a způsob mého myšlení a cítění. Jiné je to v tom, že si můžu vymýšlet větší obsazení a různé experimenty. Musím se podřídit přání režiséra, textu a mají-li zpívat, nebo hrát i herci, musím brát ohled na to, na jaké nástroje hrají a jaký mají rozsah. Je to práce, která mě moc baví a jsem šťastná, že jsem se k tomu dostala.

Dalo by se říci, že tím, kdo vás objevil pro širší veřejnost, byla zpěvačka Zuzana Navarová. Jak se vaše spolupráce rozvíjela?
Nejprve jsem s Nerezem asi dvě sezóny jezdila jako předskokanka, hostovala jsem na jejich vánoční desce Nerez v Betlémě. Zuzana Navarová mě poslala na konzervatoř, abych se tam dovzdělala a celou tu dobu mě pečlivě sledovala a neodpustila mi žádnou chybu. Ona byla vlastně první člověk, který slyšel každou mou novou písničku. Já obvykle čekala, že mě pochválí, ona místo toho vyhmátla všechna slabá místa a řekla mi, ať je předělám. Zpočátku jsem se s ní hádala, ale ukázalo se, že měla vždycky pravdu, takže jsem potom šla a písničku upravila. Byla pak lepší. Zuzana produkovala moji první desku Andělové z nebe i tu druhou ...při mně stůj. Mohla jsem se na ni naprosto spolehnout, protože jsme měly téměř identický vkus. Proto vím, že když mi z režie říkala "tohle zazpívej trochu jinak", měla pravdu a ani jsem si to nechodila poslechnout a rovnou jsem udělala to, co mi říkala. Nikdy jsem nelitovala.

Neuvažovaly jste nikdy o společném projektu?
Myslím, že za společný projekt by se daly považovat dvě písničky, které jsme spolu nazpívaly na mém prvním albu. Když jsme jezdili s vánočním programem Nerezu, měly jsme tam také několik společných písní. Jinak jsem radši, když případné spolupráce nějak vyplynou za situace, než když člověk sedí a přemýšlí, co by ještě tak mohl udělat, co tu ještě nebylo.