Jirko, jak jsi spokojen se zatím poslední deskou kapely?
Já myslím, že tahle deska je to nejlepší, čeho jsme za dva roky před jejím natáčením byli schopni. Navíc jsme na její přípravu měli dostatek času, takže jsme vždycky jednou za měsíc odjeli sami s Tomášem Polákem na tři dny nekam pryč jen s kytarou a užívali jsme si zaslouženě prodlouženou pubertu.

Proč deska dostala název POP POP POP?
Vždycky když se nás v rozhovorech novináři ptali, jaký styl hrajeme, a my nevědeli co odpovedet, vylhali jsme se odpovědí, že hrajeme populární hudbu, protože nás tohle nikdy nezajímalo. Nám šlo o to hrát písničky tak, aby nás bavily a abychom mohli hrát jakýkoliv styl, který nás zrovna zajímal. Vždycky jsme si říkali, že naše kapela je na výletech do různých hudebních žánrů. Otázkám, jestli už nejsme komerční kapela, jsme se taky museli smát, protože, jak ríká David Vávra, všechno, co je úspešné, je nakonec i komerční, ať chcete nebo ne. Takže i proto se nám zalíbila hra na kapelu, která rychle zbohatla, oblékla si bílé saténové šaty a ověsila se drahokamy a zlatými šperky. Takováhle hra je zábavná, a proto ji hrajeme. A proto se deska jmenuje POP POP POP.

Někdo označuje tvoje texty za pokračování českého poetismu ve smyslu jeho hravosti se slovy. Bral jsi opravdu v tomhle ryze ceském literárním stylu inspiraci nebo máš jiné vzory?
Neřekl bych, že mám nějaký vzor. Vždycky se mi líbilo, jak ve své době psali písničkové texty Voskovec s Werichem nebo Jiří Suchý. Z českých básníků mám rád Jaroslava Seiferta nebo Konstantina Biebla, ale že bych přímo někoho označil za svůj vzor, tím už netrpím. To jsem dělal v pubertě. Ale já v ní jsem de facto pořád.

Myslíš, že je vůbec dobré mít vzory? Neubírají člověku na vlastní originalitě?
V určité chvíli, kdy se člověk vyvíjí, se asi potřebuje s někým identifikovat a řekne si "já bych si přál bejt jako někdo". Tak si toho někoho promítá sám do sebe, protože to je v daný chvíli jediný možný způsob sebenazírání, a myslím si, že to je jev celkem běžný u mladých lidí.

Ještě na chvíli zpátky k textům. Spousta kapel dneska zpívá anglicky. Tebe jako textaře a zpěváka angličtina neláká?
Čeština je pro psaní textů hrozně nevděčná, protože je nezpěvná a neohebná a v tom je ale zároveň skrytá její síla, v téhle její chybě na kráse. Navíc je to můj mateřský jazyk, takže kořeny té řeči jsou mi nejblíže a mám v ní největší prostor ke hře. Žádný jiný jazyk mi takový prostor nedá. Několikrát jsem se ale samozřejmě pokusil napsat anglický text, dokonce i na desce POP POP POP je jedna anglická písnička, kterou jsem dopsal s pomocí režisérky Alice Nelis. Ale mně jde hodně o hru se slovy, takže čeština je pro mě lepší.

Některé písničky Migu tak trochu mimo plán zaujaly i dětské posluchače. Co ty říkáš na tenhle úspěch přece jen trochu mimo obvyklý věkový průměr vašich fanoušků?
Těší mě to, protože děti jsou bezprostřední diváci a posluchači, kteří vnímají otevřeně a nic nepředstírají. Nebudou si na nic hrát, a když se jim něco nebude líbit, dají to stejně zřetelně najevo jako v případě, že se jim to líbit bude. Já to považuji za velkou čest, že se některé naše písničky líbí dětem, přestože jsme s tím vůbec nepočítali.

A líbí se vaše písničky i tvojí malé dceři?
Moje dcera ještě nemá úplně vyhraněný hudební vkus, ale když slyší, že zpívám z rádia nebo z televize, tak mě pozná, což je pro mě překvapivé, ale je to tak. Jestli se jí ty písničky líbí, na to bych odpověděl za pár let. Ale je pravda, že se jí na našem křtu líbilo. To si opravdu užila.

Ve filmu Horem pádem, kde jsi ztělesnil sparťanského fanouška, jste natáčeli se skutečnými sparťanskými hooligans. Nelákali tebe a Jaroslava Duška, abyste s nimi šli někdy fandit?
To ne, ale lákali nás, abychom ještě ten večer po natáčení s nimi šli na pěstní souboj s asi dvaceti fanoušky Teplic. To jsme s poděkováním odmítli, že máme jiný program.

Pro film Jedna ruka netleská jsi zčásti napsal scénář. Je lepší nebo horší psát si vlastní repliky?
Já jsem shledal, že je to těžší. Mnohem lepší je přistoupit k látce dva nebo tři měsíce před natáčením a mít šanci ji ještě někam posunout, ale když v ní člověk leží dva roky, tak potom najednou, když ji vezme do ruky jako herec, těžko získá ten rozeběh. Neříkám, že to ještě někdy nezkusím, ale spíš by mě lákalo napsat něco, v čem nebudu hrát hlavní roli, ale jen nějakou vedlejší.

Spousta lidí tě zná jako filmového herce, ale ty hraješ také v Divadle Sklep. Jaký je z tvého pohledu největší rozdíl mezi divadelním a filmovým herectvím?
Zásadní rozdíl je ten, že při hraní ve filmu si pořád uvědomuješ, že máš jen teď pár minut tu šanci udělat to co nejlíp. A nikdy v životě už to neopravíš, protože jak to uděláš teď během těch tří nebo čtyř pokusů, který na to máš, tak už zůstane a jiný už to nebude. To je věc, která někoho zatěžuje, ale někomu pomáhá, vyhecuje ho. Já sám mám ten pocit rád, protože mi dal poznatek, že je třeba žít tady a teď naplno v každým okamžiku, což si člověk není obvykle schopný uvědomit. V divadle je zase výborný, že člověk může pořád tu věc budovat, že se může k tomu středu cibule dostávat postupným odloupáváním jednotlivých vrstev a blížit se tak k dřeni tý pravdy nebo toho vyjádření.

Máš potřebu se ještě vedle hraní a kapely věnovat něčemu jinému?
No jasně, já jsem starej fluktuant. Mě baví zkoušet různý věci, třeba před nějakou dobou jsem začal hrát golf a chci se v něm zlepšovat. Nebo asi tři čtvrtě roku se učím investovat na burze a sleduju vývoje a trendy a proč se některý tituly vyvíjejí tak a jiný onak. Ale vůbec nevím, co mě bude zajímat za dva roky. A taky je úžasný bejt táta.

Co myslíš, že byla tvá největší mystifikace coby známého mystifikátora?
Moje největší mystifikace byla, že jsem se vůbec narodil na tenhle svět.