www.coop.cz homepage magazínů
Zákaznický magazín
 Číslo 3/2004
*Vybráno z obsahu...
*Úvodník
*Jablka - jaká by měla být
*Víte, co jsou privátní
značky?

*Lunární kalendář Krásné
paní - září

*Kouzlo vídeňských
kaváren

*Lunární kalendář Krásné
paní - říjen

*Sójové omáčky
*Broskve
*Česnek
*Lunární kalendář Krásné
paní - listopad

*Tunisko v pohádce tisíce
a jedné noci

*Arabská pouštní kuchyně
*Recepty arabské
kuchyně

*Historie družstevnictví
*Kuchař světových celebrit
*Kečup je gastronomický
zázrak

*Děkujeme ti, ó prase
*Vybíráme
a konzumujeme masné
výrobky

*Knedlíky a nákypy
*Šampony a kondicionéry
*Horoskopy Ivany Reginy
Sádlové


*Základní informace

 Archivy Zákaznického
 magazínu
*Potraviny
*Stavebniny

 Kuchař světových celebrit aneb Michael
 Douglas dodnes vzpomíná na Juzovu
 kachnu
Narodil se v roce 1938.
"Devatenáctého června," říká, zdvíhá přitom obočí a dodává: "Jako Václav Klaus (pro něhož pomáhal připravovat menu v restauraci svého přítele v Plzni - pozn. red.) nebo Jiří Voskovec..."
V tom "osmatřicátém" to však byl ještě Vašek Jůza. To až první americká přítelkyně prý prohlásila: "Václav? Vasek? Já ti budu říkat Billy..." A tak mu to zůstalo. Jenže v předchozích větách jsme nějak předběhli děj...

kuchař Václav Jůza

"Jsem Pražák," Začíná Václav Billy Juza svoje vyprávění. "Můj otec pracoval na poště, maminka byla v domácnosti. Měl jsem ještě bratra a sestru. Z rodiny dnes žije už jen ona. Ve čtyřiapadesátém roce rodiče přemýšleli, co se mnou. U tehdejšího režimu jsme zrovna dobře zapsáni nebyli, nijak jsme se jej neúčastnili. A tak jsem měl na vybranou - doly nebo zedničinu. Nelákalo mě ani jedno ani druhé..."

Jednoho dne se Vašíkova maminka rozhodla smažit koblihy. Když byla v nejlepším, zazvonil někdo u dveří. "Maminka řekla," pokračuje Václav Billy Juza, "Véno, hlídej to. No a mně se ta práce nějak zalíbila a od té doby jsem věděl, že chci být kuchařem. Dnes už ani nevím, jak jsem se do učení v Národním domě na Vinohradech dostal, ale podařilo se a vyučil jsem se."

Václav měl od mládí to, čemu se říká toulavé boty. "Už v učení jsem věděl, že chci pryč, z republiky," říká. "Pak, to už jsem byl zaměstnaný jako šéf závodní kuchyně v pražském rozhlase, jsem jednou vycestoval do východního Německa. Jel jsem vlakem a trať vedla kousek i přes Západní Berlín. Dva ze spolucestujících toho využili a zůstali tam. Říkal jsem si, že to příště asi také udělám. Jenže hned potom jsem se dozvěděl, že začínají stavět berlínskou zeď a bylo po plánech." Cesta se ale našla. V rozhlasových odborech se nějak objevil jeden poukaz na odborářský zájezd do Egypta. Václav se o něj přihlásil - a dostal jej. "Snad to bylo tím," říká dnes, "že ta cesta byla na tehdejší poměry drahá. Stála 4 800 korun! Nebo tím, že u mě všichni jedli a chutnalo jim... nevím. Ale já byl ochoten zaplatit vším, co jsem měl, a tak jsem jel. Po cestě jsem se smluvil s jedním spolucestujícím, nějaký Alfréd, který měl tytéž úmysly jako já. A v Káhiře jsme pak vyhledali americkou ambasádu a požádali o politický azyl."

kuchař Václav Jůza

No, tak jednoduché to zase nebylo. V každém takovém zájezdu v těch dobách (psal se rok 1961) seděla řada prověřených lidí, jednotlivé státy byly plné špiónů z protipólných stran, rozvědky si na ambasádách doslova podávaly dveře. Není divu, že z toho oba chlapci byli docela na nervy. "Když už se nám jeden den podařilo zmizet z očí vedoucího výpravy," vzpomíná Václav Billy Juza, "a složitě jsme dorazili na americkou ambasádu, bylo po pracovní době a stráž nás nekompromisně poslala pryč. Museli jsme nějak přečkat noc a druhý den jsme to šli zkusit znovu. Taxikář, kterého jsme si najali, ale v ulicích Káhiry bloudil a ambasádu ne a ne najít. Ptal se na cestu kdekoho, i policajtů, a my se vzadu v autě třásli strachy. Když jsme do cíle dorazili, byli jsme už hrůzou skoro mrtví. A přišel další problém - neuměli jsme žádnou cizí řeč, jen trochu rusky. Naštěstí se na ambasádě našel jeden zaměstnanec, který předtím sloužil v Rusku, tak jsme se nakonec přece jen nějak domluvili... Ono jim bylo stejně jasné, oč nám jde. Jen nevěděli, jestli jsme opravdu utečenci, nebo jestli nás tam neposlala nějaká komunistická rozvědka."

Rozpoutal se kolotoč výslechů. Američané je nejdřív odevzdali egyptským úřadům, pak je odvezli do Řecka, kde kola výslechů pokračovala. Pak do Frankfurtu. Teprve když uznali, že se asi opravdu o žádné špióny nejedná, ztratili o ně zájem. A poslali je do utečeneckého lágru u Norimberka.

"To nebylo zrovna to, co jsem čekal," krčí trochu nos pozdější kuchař slavných osobností. "Měl jsem kde spát, měl jsem co jíst, ale já chtěl nějakou práci a vydělat si na cestu za oceán. Po čase jsem se ale dozvěděl, že v Mnichově si dva Češi otevírají restauraci. Jedním z nich byl Miloš Havel, strýc našeho pozdějšího prezidenta. Vypůjčil jsem si v lágru 50 marek a vyrazil do Mnichova. A začal jsem tam pracovat."

Václav Jůza

Václav pak z první výplaty vrátil dluh, začal šetřit na cestu do vytoužené Ameriky a čekal také, až bude mít vystěhovalecké dokumenty. A měl zase štěstí. Za nějaký čas objevil v novinách inzerát, kde Čech jménem Vašata hledal kuchaře pro svůj nový restaurant v New Yorku. Václav sbalil pomyslný uzlíček a vyrazil. "Nějaký čas jsem vařil česká jídla u pana Vašaty, ale měl jsem snahu se i nějak osamostatnit," pokračuje V. B. Juza ve vyprávění. "V tom jsem ale štěstí zrovna neměl. Když jsem konečně našel společníka, také Čecha, narazil jsem želbohu zrovna na takového, který mě bral na hůl a ještě mi pak vyhrožoval. Dodnes se navíc nemůžu zbavit podezření, že mi způsobil i jiné potíže. Tak třeba americké občanství jsem dostal až po osmi letech!

Václav Jůza

No, společný podnik po čtyřech letech skončil a já pak začal působit v restauraci Czech Pavillion, kterou si otevřela bývalá česká mistryně v krasobruslení Ája Vrzáňová." Czech Pavillion byla, jak se později ukázalo, pro Václava Juzu štace k nezaplacení. Na české jídlo tam chodily známé osobnosti, a protože jim chutnalo, ptaly se po kuchaři. "Tam jsem poznal Miloše Formana, Jiřího Voskovce, Mirka Ondříčka a spoustu dalších, které jsem pak mohl považovat za své přátele. S mnohými se scházím dosud. Třeba zrovna Mirek Ondříček mi tuhle žertem vyčetl, že místo toho, abych v Karlových Varech na filmovém festivalu koukal, jak dostává ocenění, toulám se po Číně..."

V Czech Pavillionu se takhle seznámil s manželi Trumpovými. "To byl Donald ještě s Ivanou," podotýká V. B. Juza. "Abych u nich pracoval, mi nabídli nějaký čas poté, co Ája Vrzáňová Czech Pavillion zavřela. Já jsem ale byl v té době v Kalifornii a chtělo se mi tam zůstat. Tak jsem nabídce statečně odolával. Až mě řekla Kája Chadimová, manželka Jana Třísky - Vašku, Trumpovým se neodmítá. Tak jsem přijal a byl jsem tam čtyři roky."

Václav Jůza

S Trumpovými Billy hodně cestoval. Z New Yorku na Floridu, do Evropy a zase do New Yorku. "To mně vyhovovalo," říká Václav Billy. "Já moc na jednom místě nevydržím."

Po čtyřech létech jsem od Trumpových ale stejně odešel a pro změnu jsem asi dva roky jezdil jako kuchař na soukromé jachtě. Ale pak mě Donald znovu oslovil, to už nežil s Ivanou, ale se svojí druhou ženou Marlou, s kterou má dcerku Tiffany, pojmenovanou po známém newyorském klenotnictví. A byly z toho další čtyři roky."

A opět se točila známá jména. Jack Nicholson, Warren Beatty, Paul Simon, ba i následník britského trůnu princ Charles. A další a další... a všem chutnalo. "Kdykoliv se někde na nějaké párty potkám s Michaelem Douglasem, vždycky vzpomíná na moji kachnu," říká spokojeně kuchař světových celebrit.

Václav Jůza

Dnes má Václav Billy Juza nejen americké, ale i české občanství. Do Čech za rodiči, jimž většinou posílal pohledy ze vzdálených zemí, se poprvé podíval v roce 1971. "Jezdil jsem tehdy po Evropě a v Itálii mě najednou napadlo, že bych se mohl zkusit podívat domů. To víte, měl jsem trochu strach a taky jsem moc nevěřil, že se mi to povede. Myslel jsem, že bych mohl mít problémy. Ale nakonec všechno dobře dopadlo a já najednou vystupoval v Praze z letadla. Pak jsem chodil po Václaváku. Ale řeknu vám, a vůbec se za to nestydím... první večer jsem po Praze chodil a tekly mi slzy. Všechno tam bylo tak smutné, tísnivé, šedivé. Ani domů k našim se mi nechtělo. Ale nakonec jsem tam, samozřejmě, přece šel."

Pak už Václav Billy Juza coby americký občan dojížděl za rodiči častěji. Dokonce si v Čechách našel svoji první ženu. "Po roce jsme se ale rozvedli, vůbec jsme se k sobě nehodili," říká V. B. Juza. "Ona se pak vrátila do Čech." Později se Václav oženil ještě jednou, ale ani druhé manželství mu nevydrželo.

Václav Jůza

Ostatně vzhledem k jeho "toulavým botám" i k náročné službě u Trumpů pro něj byl samotářský život vždycky spíš výhodou. "Když řekl třeba Donald - Billy, zejtra jedeme tam tam..., já neměl problém. Řekl jsem jen "fajn", sbalil se a bylo to..."

Ve svých šestašedesáti létech je V. B. Juza letos první rok v důchodu. Užívá si jej po svém. Přes zimu žije na Floridě, kde má, hlavně v Palm Beach, spoustu známých a přátel. V létě cestuje po světě, nebo žije ve svém pražském bytě.

A jak se mu u nás, jemu, člověku zvyklému na úplně jiný životní standard, než jaký obecně panuje v Čechách, líbí? A co se mu nelíbí? "Já nechci moc srovnávat," říká Billy Juza. "Ale jsou jistě věci, které jsou v Americe jiné. Tam se třeba mnohem víc pracuje než tady... a taky, taky tam lidi důsledně třídí odpadky. Tady se ještě pořád většinou hází dohromady papír i sklo. To vidím v Praze skoro na každém rohu."

Václav Jůza

Rád vzpomíná také na to, jak byly vedeny děti Trumpových. "Každé sice hned po narození dostalo pět miliónů dolarů, ale jinak musely poslouchat, uklízet po sobě, byly vychovávány, skoro bych řekl, ke skromnosti. Často za mnou chodily do kuchyně a chtěly mi pomáhat nebo myly se šoférem auto." Ani na jídlo nebyla rodina Trumpových náročná. "Donald měl nejraději domácí kuchyni svojí maminky nebo jídla ode mne. A úplně nejspokojenější byl, když dostal sekanou a bramborovou kaši. Jeho druhá žena Marla zase více dbala na správnou výživu." Když měla rodina nějaké výročí a sešla se kolem svátečního stolu, vařil Billy Juza, věřte nevěřte, většinou slepici na paprice s nudlemi. Potom podával teplý jablkový štrúdl a k tomu vanilkovou zmrzlinu. Což je menu, které si vám spolu s kuchařem světových celebrit dovolíme klidně doporučit. A až si na něm budete pochutnávat, můžete se cítit jako američtí milionáři.

kl


cara
© 2001 - 2004 COOP Centrum družstvo
Realizace DELEX s.r.o.

Zákaznický magazín 3/2004

 Starší vydání
Zákaznický magazín 2/2004 2/2004

Zákaznický magazín 1/2004 1/2004