Těžko bychom hledali postavu, která je na české divadelní scéně tak výjimečná jako Arnošt Goldflam. Devětapadesátiletý dramatik, spisovatel, režisér a herec, kterého má většina diváků spojeného s pohádkovými rolemi hodných dědečků, říká, že svým vzhledem klame. "Já jako autor laskavý nejsem vůbec," vysvětluje mimo jiné v našem následujícím rozhovoru.
 V jedné z vašich posledních her Ředitelská lóže píšete o dvou stárnoucích hercích, žijících v domově důchodců. Co bylo inspirací k napsání téhle hry?
Těch impulsů bylo víc. Mnohdy je pro mnohé herce problém udržet pohromadě svou rodinu, o kterou často dokonce přicházejí. Někdy zase zaměňují divadlo za život a podléhají iluzi, že jejich vztahy jsou intenzivnější než doopravdy jsou, a tak dochází k tomu, že se jejich partneři proměňují. Navíc jsem tehdy četl, že se bude stavět domov pro vysloužilé herečky a herce, kteří zůstali sami. Já jsem naštěstí sám nezůstal, ale říkal jsem si, že by to nebylo špatné, když už by člověk zůstal sám, být dohromady s lidmi, se kterými si mám co říct. A tak jsem vytvořil takovou umělou situaci, jak by v takovém domově kdo asi žil.
Ředitelská lóže je již několikátou vaší hrou z divadelního prostředí. Čím vás stále inspiruje?
Divadelní prostředí nemá žádnou zvláštní prioritu, ale je někdy zrcadlem života a herci jsou lidi, kteří se životem zabývají. Kolikrát tráví v divadle tolik času, že jejich vlastní život na to doplácí. Jsou to lidé velmi emocionální a vnímají zesíleným způsobem věci z vnějšího světa a tím jsou pro mě jako pro autora vděčným tématem. Mojí zatím poslední hrou, taktéž z divadelního prostředí, je Dámská šatna, kterou jsem napsal proto, že v souboru hradeckého divadla je celá řada šikovných hereček a já jsem přemýšlel, jak toho využít.
Protipólem těchhle her je, řekl bych, druhá část vaší tvorby, mezi kterou patří i legendární Horror. Spousta lidí by si nemyslela, že laskavý člověk jako vy je schopný psát i takhle...
To je nějaký podivný omyl, který nastává záměnou mého takzvaně laskavého vzhledu, vstřícného chování a nekonfliktní povahy za můj pohled coby autora. Já jako autor totiž vůbec nejsem laskavý, ba naopak dost lidí ve svých hrách zabiju nebo jinak nechám umřít, dost často v mých hrách nebo povídkách dochází k tragédiím. Takže je potřeba nezaměňovat zjev a tvorbu.
Dalším dílem, které bylo pro spoustu lidí dosti překvapující, byly Pohádky pro zlobivé. Tam jste místy hodně peprný. Nesetkal jste se s výčitkami diváků nebo divadelních kritiků, kteří by říkali, že to nečekali?
Kdyby se zamysleli, tak to ode mě čekat můžou. Recenzenti mi to nevyčítali, ale někteří diváci, kteří jsou podle mě příliš prudérní, mi to vytýkali, a dokonce psali nějaký dopis do divadla. Já jako autor to nemůžu absolutně respektovat. Tím spíš, že jsem si to nevymyslel, ale napsal podle skutečných pohádek, které někdy třeba bývají kruté, ale i třeba erotické. To je severská pohádka, která je prostě taková. A hraje se to po celém světě, vzbuzuje to diskuze, ohlas, zájem a často to má velký úspěch. Ve výsledku bychom celý okruh her nemohli hrát kvůli několika lidem. Prostě si musí na určitý druh konfrontačního dramatu zvyknout. Přitom třeba v televizních programech jsou mnohdy daleko větší, řekl bych, prasárny a nikdo s tím nemá problém, ba mnohdy ani tu televizi kvůli tomu nevypíná. Takže ty odmítavé ohlasy odmítám přijmout a hlavně se jim odmítám podřizovat.
 Našel byste nějaký středobod, okolo kterého se všechny vaše hry točí, nějakou spojnici mezi nimi?
Nějaký bod nebo nějaké téma bych našel. Ústředním tématem mých her je, široce řečeno, problém individua ve větší nebo menší komunitě. Tedy to, jak se člověk vypořádá s věcmi nebo problémy v rodině, ve společnosti, ve světě. Ať už je to člověk na začátku své dráhy jako v Horroru, anebo člověk na konci života jako v Já je někdo jiný. A kromě toho, že se musí popasovat se světem, tak se taky musí dosti často popasovat sám se sebou.
Ptám se vás jako současného českého dramatika: Jak je na tom současné české drama?
Současný český divadelní text na tom není špatně, protože znám řadu mladých autorů, které jsem potkal například v Brně na JAMU a setkávám se s jejich texty. Navíc spoustu textů, které vznikají jinde, ani neznám. Takže česká hra na tom není tak špatně. Kdo je na tom špatně, jsou spíš česká divadla, která často dělají vstřícnější politiku a bojí se riskovat. A když vezmou nějakou problematickou, náročnější hru, tak je to taková, která je vnějškově atraktivnější, takže je to nějaká hra americká, anglická, skotská nebo německá, ale po těch českých nemají odvahu sáhnout. Tam si myslím, že je problém. Ale samozřejmě další problém je ten, že než si publikum na takové věci zvykne, tak třeba na nějakou dobu klesne návštěvnost. Publikum je třeba si vychovat, přilákat ho do divadla a dělat propagační náborovou politiku a nějakou dobu to prostě vydržet.
V Divadle v Dlouhé hrajete Matěje Broučka, postavu z legendárních knih Svatopluka Čecha.
Ten postavu Broučka pojal jako obraz záporných vlastností, podle něho typicky českých, jako je prospěchářství nebo převlékání kabátů. Postava je tedy spíš tragická než komická. Jak ji vnímáte vy?
Jak už to tak u mě bývá, mám k ní ambivalentní vztah. Na jednu stranu chápu a uznávám, že v podstatě je to postava záporná. Ale já ji trochu ironizuji a trochu vysvětluji v tom smyslu, že problém je, když člověk, který přirozeně může a nemusí být hrdý, je vystaven situaci buď anebo. Buď zemřeš, nebo se zapřeš. Špatné je, když jsou režimy, kdy je člověk k těmto zásadním stanoviskům nucen a samozřejmě jsou lidi, kteří volí přežití za cenu ztráty tváře. Zrovna to je případ Broučka. Já tu postavu dost ironizuji, můžu se postavit nad i mimo ni, mám prostor pro glosy, a proto jsem si tam přidal z jednoho vtipu větu "Raději pět minut zbabělcem než celý život mrtvolou". Někdo to může akceptovat, někdo ne. Já jako herec tu postavu nabízím jako otázku a to, kam až je možno zajít, si musí rozhodnout divák.
V hradeckém Klicperově divadle jste uvedl hru Hostinec U Kamenného stolu, podle stejnojmenné knihy Karla Poláčka. Čím vás oslovila poláčkovská poetika?
Já jsem Poláčkův velký ctitel a myslím, že je dodneška nedoceněným autorem, zvlášť pro jeho nedokončenou pentalogii Okresní město. To je podle mě jeden z nejvážnějších českých románů a velmi výstižná románová historická studie, kterou bych se nebál srovnat s díly světových velikánů Hermanna Brocha, Roberta Musila nebo Thomase Manna. K Poláčkovi jsem se ale dostal i ve scénáři pro televizní pásmo o něm, ale také v několika úvahách. A říkal jsem si, že bych mohl Hostinec udělat jako toho idylického Poláčka s jiskřivým humorem, a co je nejzajímavější, že tento jeho nejidyličtější, nejharmoničtější a nejvtipnější text byl napsán v době, kdy už hrozilo nebezpečí nacismu. Tehdy už byla situace tak vyhrocená, že Hostinec U Kamenného stolu nemohl uveřejnit pod svým jménem, ale musel ho vydat pod jménem malíře Rady. Takže to chápu jako něco, co člověka drží při tom aby se nezbláznil, že uteče do světa fantazie, snů nebo hry, do světa zdánlivé idyly.
 Prozradíte své režisérské sny, které byste si rád splnil?
Já jsem jeden sen měl, ale ten se mi zhatil. Dlouho jsem pracoval na dramatizaci knihy Roberta Musila Muž bez vlastností, kterou jsem měl realizovat v Národním divadle v Brně. Bohužel mi zkrátili a posunuli termín uvedení a oproti předběžné domluvě mi nedali k dispozici dostatečný počet herců. Takže z toho bohužel sešlo. To byl jeden z mých největších autorsko-režisérských snů, na který jsem se dlouho těšil. Jinak žádné zvláštní sny nemám, jen jsem se teď začal víc věnovat próze a mám velkou chuť se jí věnovat dál. Například zanedlouho mi vyjde sbírka povídek s názvem Osudy a jejich pán. Taky bych rád zpracoval a zrežíroval nějaké věci, nejlépe ten bernhardovský směr, ale i třeba něco vlastního. A taky bych si rád zahrál v něčem pěkném, protože moje laťka jako herce je o něco níž než jako režiséra. Rád hraju v živých, svěžích věcech, kde se můžu vyřádit. Jako herci by se mi nechtělo dělat nějaké stylizované divadlo. Takže shrnuto – chci vlastně pokračovat v tom dosavadním směru a zachovat si možnost volby.
Většina národa vás vnímá, a nejspíš bude i nadále vnímat, jako filmového herce. To asi hlavně díky Dědictví aneb Kurvahošigutntag. Na jakou svou filmovou nebo televizní roli vzpomínáte nejraději vy?
To se dá těžko říct, protože já žádný vlastní žebříček nemám. Vyhovují mi role, kde dostávám prostor něco si zahrát, takže rád vzpomínám na roli Egonka v Něžném barbarovi, mám rád samozřejmě Arnošta z Dědictví, všechny mé pohádkové role... Prostě mám rád role, kde je možnost plastického ztvárnění postavy. Rád jsem taky hrál v Křístkových Zvířatech ve městě nebo v neprávem trochu odstrčeném filmu Vyžilý, Boudník, kde jsme hráli s Pavlem Zedníčkem role ztracených divadelníků, to jsem měl rád. Velice mě potěšila taky epizodní role u Švankmajera, postava v povídce Guláš u Smyczka a vlastně všechny!
Jste brněnským rodákem, ale už nějakou dobu žijete střídavě v Praze, Brně a Hradci Králové. Nebudu se ptát, které město máte nejraději, ale zeptám se jinak: co se vám na každém z těch měst líbí nejvíce?
Víte, já jsem si do svých padesáti let myslel, že Brno nikdy neopustím. Pak se po revoluci otevřel svět, podíval jsem se do New Yorku, do Kanady, do severských zemí, do Německa a najednou jsem viděl, že je spousta měst, kde bych dokázal žít. Prostě už nejsem tak sentimentální, abych nedovedl žít jinde, ale dokážu si hledat věci, které stojí za to i tam, kde žiji kvůli práci. Tak například v Hradci jsem si oblíbil herce, jsou tady krásné procházky kolem řeky a město je plné nádherných památek moderní architektury, v Brně zase mám takové ty nostalgické kořeny, v Praze mi začíná kousek za domkem les a to se mi líbí. Takže všude něco je. Ve Vancouveru se mi líbí, že jsou vedle sebe hory, moře a lesy, v New Yorku se mi líbí, že je to tak velké město a přesto je to jakoby řada menších měst vedle sebe, takže si člověk může najít svůj kout.
 Dají se srovnat divadelní publika těch tří měst, ve kterých současně žijete?
Částečně ano a souvisí to s tím, čeho jsme se už dotkli. Záleží to na tom, do jaké míry je to publikum ochotno přijímat metaforičtější, razantnější a problematičtější divadlo, které mám rád a které nebudu na prahu šedesátky měnit. V Praze je větší zázemí a větší výběr, o diváka se nemusí tak bojovat, divák si to své najde. V Brně a v Hradci je to proměnlivé, souvisí to s propagací, s nabídkou. V Hradci teď bohužel cítím velkou absenci studia Beseda, které by bylo alternativnějším prostorem pro hry o kterých jsme mluvili, a je to škoda. Snad se to brzy napraví.
Michal Šeba
Arnošt Goldflam, jedinečná postava českého divadelního světa s nezaměnitelnou dikcí, se narodil r. 1946 a vystudoval divadelní režii na brněnské JAMU. Prošel Večerním Brnem, pohostinsky též Dejvickým Divadlem, Divadlem v Dlouhé, Národním divadlem v Brně, Divadlem Komedie, Divadlem v 7,5, Nablízko, Studiem Kolowrat, Studiem Y, Divadlem Na Zábradlí a též hostoval v Rakousku, Polsku i Německu, kde jsou občas jeho hry uváděny. Pomáhal tvořit poetiku prostějovského (později brněnského) HaDivadla, kde působil jako režisér, autor i herec. Před několika lety se stal hostem a na rok i kmenovým režisérem královéhradeckého Klicperova divadla, na jehož scéně uvedl mimo jiné hry Já je někdo jiný, Pohádky pro zlobivé, Horror a ve formě scénického čtení také svůj novější dramatický počin Ředitelská lóže. Napsal dlouhou řadu her, které se dají rozdělit do dvou skupin: v první sleduje téma generačních konfliktů a pokouší se postihnout historického ducha; ve druhé věnuje pozornost banálním situacím v životě, nadsazuje je a zavádí do extrému. Pocit rozpačitosti, groteskní reality a satirické nadsázky jsou společnými rysy her Arnošta Goldflama, mezi které dále patří například Biletářka, Písek, Smlouva, Červená knihovna, Dámská šatna nebo Sladký Teresienstadt. Herecky se do srdcí diváků nesmazatelně zapsal coby kamarád zčista jasna zbohatlého Bohouše alias Bolka Polívky ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag nebo jako český obchodník s bižuterií Lustig v pohádce Lotrando a Zubejda a rolemi v mnoha dalších filmech či TV inscenacích, kde je obsazován pro svůj bizarní vzhled a typ.
|
