Dnes koření považujeme za něco samozřejmého, co dostaneme v každé prodejně s potravinami. Před staletími se však kvůli němu vraždilo, nakonec i dávní mořeplavci se vydávali přes oceány, aby se po nových mořských cestách dostali do zemí, kde rostlo. Takže koření vlastně na druhé straně přispělo k poznání.
ANÝZ: Pochází ze Středomoří a Malé Asie a patří mezi nejstarší a nejrozšířenější koření. Chválil ho už řecký matematik Pythagoras pro jeho omlazující účinky. Anýz ulehčuje kašel, urychluje trávení, podporuje chuť k jídlu, brání vzniku střevních katarů a omezuje plynatost (však se také miminkům vaří anýzový čaj proti bolení bříška!). A především se celá nebo mletá semena anýzu používají pro svou nasládlou chuť a svéráznou vůni do vánočního cukroví a směsi perníkového koření.
BADYÁN: To je koření, které je nejen vonné (podobá se anýzu), ale i krásné. Jsou to většinou malé osmicípé hvězdice, ze kterých vykukují lesklá hnědá semena. V Číně byl badyán pěstován už před 3000 lety, do Evropy se dostal až v 16. století. Badyánová silice se využívá při výrobě likérů a parfémů, jinak je toto koření oblíbené v asijských kuchyních a nechybí v dobrém perníčku.
HŘEBÍČEK: Právě toto koření, které se používá od pradávna, bylo ve středověku předmětem mnoha vád mezi námořními mocnostmi, které ho dopravovaly z Dálného východu. Charakteristický tvar, který se postaral o jeho český název, vzniká sušením nerozvinutých poupat tropického stromu hřebíčkovce, který se dnes pěstuje v mnoha vlhkých tropických zemích. U nás ho známe především z vánočního cukroví, ale v řadě zemí jím rádi koření jídla, je také součástí oblíbeného karí koření.
KARDAMOM: Už při vyslovení tohoto názvu slyšíme volání dálek... Však také roste ve vlhkých pralesích v Indii, na Cejloně, Sumatře a Číně. Největší oblibu měl a má v zemích Orientu, kde ho přidávají nejen do pokrmů, ale i do čaje a kávy. Drobná vrásčitá semínka se melou na prášek a protože trochu voní po citronech, používají se jak v cukrářství, tak při výrobě likérů.
KORIANDR: O tomto koření, které se dá pěstovat i u nás, se psalo už ve Starém zákonu. Semena koriandru obalená cukrem byl jeden druh známého "cicvárového semínka", které se užívalo proti bolestem břicha. Skutečně se potvrdilo, že jeho silice působí proti škodlivým bakteriím v zažívacím traktu a povzbuzuje trávení. V některých kuchyních používají čerstvé listy, vyzrálé plody jsou příjemně aromatické, mají nasládlou, palčivou chuť, která v malém množství pečivo ozvláštní.
MUŠKÁTOVÝ KVĚT A MUŠKÁTOVÝ OŘÍŠEK: Pocházejí z jediného krásného tropického stromu, který se dnes pěstuje například na Jávě, Sumatře či v Thajsku. Ve dvanáctém století, kdy se toto koření dostalo do Evropy, tu bylo váženo jako neobyčejně vzácné koření. Muškátový oříšek se doporučuje při oslabení nervového systému, proti kataru střev, revmatismu, na podporu chuti k jídlu a proti nadýmání. Prodává se buď celý, nebo mletý, a protože má ořech intenzivnější vůni než květ (vždy mletý), používáme ho střídmě.
NOVÉ KOŘENÍ: Tyto vonné bobulky podobné pepři pocházejí z tropické Ameriky. Původní obyvatelé ho znali dávno před příchodem evropských dobyvatelů. Kořenili jím například čokoládu, kterou znali jak tuhou, tak tekutou. U nás se mu říká nové koření, protože jednak k nám přišlo až z Nového světa a jednak až na počátku 17. století. Anglicky se nazývá allspice a francouzsky toute-épice tedy všekoření či všehochuť (naše babičky mu přece také říkávaly chuť), a to proto, že v sobě spojuje chuť a vůni nejoblíbenějších druhů exotických koření - pepře, hřebíčku, skořice a muškátového ořechu.
SKOŘICE: To je také elita mezi kořením. Aromatickou kůru asijských tropických stromů znali již několik tisíciletí před naším letopočtem. Nejen ve starém Egyptě, ale i v Řecku a Římě jí připisovali velkou a tajemnou moc. Bez skořice si dnes neumíme představit přípravu horkých vánočních nápojů jako svařené víno či punč, přidává se do nejrůznějších likérů a samozřejmě nechybí v řadě skvělých moučníků a drobného pečiva.
ŠAFRÁN: Úsloví je toho jako šafránu ukazuje, jak vzácné to koření je. Pochází zřejmě ze západní Asie, odkud se přes Indii a Čínu postupně dostalo až do Evropy, kde se pěstuje ve Španělsku a jižní Francii. Okrasné formy této nízké rostliny známe jako krokusy. Sušené blizny květů šafránu se používají jen v malém množství, protože mají velmi intenzivní vůni i barvu - pokrm nebo pečivo zbarví svítivě žlutě až oranžově.
VANILKA: Toto jemné koření známe také díky objevení Střední Ameriky. Staří Toltékové a Aztékové je používali jako vonnou přísadu do oblíbených nápojů z kakaových bobů a do čokoládových placek. Věřili přitom, že vanilka posiluje srdce, odstraňuje únavu, zahání strach a celkově dodává sílu a zdraví. Fermentované vanilkové lusky, které jsou plody tropické orchideje, do Evropy přivezli španělští dobyvatelé v 16. století. Látku zvanou vanilín, která způsobuje tu úžasnou vůni, umíme vyrobit synteticky, ale znalci tvrdí, že nikdy nemůže nahradit přírodní materiál.
