V době rekatolizace je betlém jedním z prostředků, jak obrátit na katolickou víru. Mezi prostý lid přicházejí jezuitští kazatelé s jesličkami přenosnými. Ty jim při adventních kázáních slouží ke komentování betlémského příběhu. S nástupem raného baroka se mění i betlém. Postavy v životní velikosti se oblékají a seskupují do scenérií. Oblíbené jsou voskové figury s dokonale modelovanými obličeji.

Od poloviny 18. století se objevuje nový styl stavby kostelních betlémů. Postavy jsou namalované na desky a v konturách seříznuté, takže se dají lehce přestavovat. Také tyto betlémy respektují ustálené schéma postav. Mezi ně patří sv. Rodina, Tři králové, jeden nebo dva pastýři, jeden až tři darovníci a zvířata ve stáji.

V období pozdního baroka se betlémy z kostelů stěhují i do rodin bohatých měšťanů a šlechty. Více než na víru však poukazují na společenské postavení jejich majitelů.

Roku 1782 císař Josef II. zakazuje vystavování betlémů v kostelích. Tento způsob připomenutí Kristova narození považuje za nedůstojný. Lid však nesouhlasí a jesličky se stěhují do světských domácností a rozvíjí se lidové betlemářství. To kromě biblických postav dává prostor i pastýřům, muzikantům a prostým lidem spěchajícím s dary. Pro méně šikovné a movité přicházejí obchodníci s myšlenkou vytisknout postavičky na papír. Mezi autory ilustrací patřil i Mikoláš Aleš, později Josef Lada.

Zájem o betlémy dnes posilují i jejich výstavy v čase adventním. Spatřit můžeme nejen betlémy vyrobené ze dřeva, keramické hlíny nebo papíru, ale i z krajky, těsta, vosku či rostlinných materiálů.