Když se řekne Silvestr, každému se automaticky vybaví televizní estrády, láhve šampaňského a hlavně bujaré veselí až do rána bílého. Tak se s uplynulým rokem loučíme v jednadvacátém století. Jak se ale tento den slavil za časů našich prababiček?
Do cyklu lidových oslav se 31. prosinec zařadil až během středověku, kdy se sjednotil konec roku právě na tento den. Jeho podoba se však lišila kraj od kraje. Většinou lidé chodili do kostela poděkovat za vše dobré v roce minulém a s modlitbou očekávali příchod nového. Často se podávala podobná jídla jako na Štědrý den, ale tradičním silvestrovským pokrmem se stal ovar s křenem.
Někde chodívaly po domech takzvané ometačky. Tak se říkalo starým chudým ženám v černých šatech a s bílým šátkem na hlavě, které vešly do stavení, přistoupily k plotně, třikrát ji ometly a pronesly požehnání, aby dům nepostihlo žádné neštěstí. Nakonec poprosily o almužnu a popřály hospodáři šťastný rok. Také se věřilo, že smůlu přináší, nechá-li hospodyňka přes silvestrovskou noc sušit prádlo. A ten, kdo vstal tento den nejpozději, byl vystaven posměchu celé rodiny.
Co se ale nezměnilo v průběhu staletí, je novoroční přípitek s přáním zdraví, štěstí a všeho dobrého.