Zdeněk Troška patří mezi nejpopulárnější české režiséry a velmi příjemné společníky. Narodil se ve Strakonicích a své dětství prožíval v Hošticích u Volyně v jižních Čechách. Ze svých zážitků z dětství čerpá dodnes. Šel za svým cílem a kromě studií na filmové a televizní režii na pražské FAMU studoval v Lyce Carnot ve francouzském Dijonu. Po skončení studií natočil svůj první celovečerní film Bota jménem Melichar. Při jeho komediích není jediné tváře, na které by nezářil úsměv. A kdo dokáže rozdávat úsměv, má opravdu co nabídnout.

Kdy vás začala režie přitahovat?
Už jako dítě, když jsme hráli v Hošticích amatérské divadlo, jsem více nežli po hraní pokukoval "pod pokličku" paní režisérce Sládkové, jak to dělá a také proč to dělá. A kecal jsem jí do toho. A od páté třídy jsem si řekl, že budu dělat film, protože divadlo jsem si už "zkusil" - to jsme měli koneckonců doma na vsi. Ale film, to byla magie, kouzlo. Měl více prostoru pro vyjádření mých představ. Toto rozhodnutí padlo po zhlédnutí francouzského filmu Kněžna de Cléves s Jeanem Maraisem v hlavní roli.

Zkoušel jste být něčím jiným?
Nezkoušel, ale vím, že kdybych nemohl dělat to, co dělám, klidně bych třeba prodával v antikvariátu, knihkupectví nebo něco učil, nebo provázel na zámku. Anebo pomáhal tam, kde by bylo třeba. Život má tisíc a jednu stránku, jen není čas do všech nahlédnout.

Jak se učí režisér? Máte svůj vzor?
Jistě. Líbily se mi filmy Václava Kršky. Hlavně Legenda o lásce, kdy jsem se zamiloval do snové Jany Rybářové coby princezny Šiřín. Fričovy snímky, Kachyňovy, Podskalského, později hudební snímky Petra Weigla a všechny české i ruské pohádky, na kterých jsem vyrostl. Pohlazením po mé duši byly pak výpravné filmy Viscontiho, Zeffirelliho a Russella.

Jak se žije českým režisérům?
Jak kterým. I když si myslím, že čeští režiséři jsou na tom všichni stejně - žádná sláva. Sám žiju, myslím, dost skromně, byteček jedna plus jedna, obytná knihovna, pianino, psací stůl, postel a CD s vážnou muzikou. Několik kytek na policích, plyšový čertík a kamarádka lednička. A nekonečná radost z každého krásného dne, z každého úsměvu, který potkám.

Jaký film si vyberete, když vyrazíte do kina?
Bohužel ani do kina moc nechodím, není čas. Když už se jdu na něco podívat, opravdu si pečlivě vybírám. Buď jméno režiséra, nebo téma a zpracování.

Divák má jasná kritéria - líbí, nelíbí. Co režisér?
Samozřejmě u mě funguje profesionální deformace. Sleduji, jak je film nasnímán, střih, světlo, hudba, triková stránka. Ale není to na překážku působení filmu na city. Moc se mi líbily filmy Notting Hill, Lepší už to nebude, Zamilovaný Shakespeare. Teď se chystám na Umučení Krista, Návrat na Cold Mountin, Lepší pozdě nežli později a Ztraceno v překladu. Také jsem neviděl Lásku nebeskou, kterou mně několik přátel doporučilo.

Vadí vám něco na vaší práci?
Nedostatek času a také nedostatek financí, abych mohl natočit romantický a výpravný velkofilm, o kterém zatím jenom sním.

Experimentujete rád?
Jistě. Každý natáčecí den je plný nepředvídatelných situací, proto režisér musí být pohotový improvizátor a umět zvládnout všechny kompromisy. Někdy dané prostředí i situace nabídnou zcela netušené možnosti a je třeba jen zvážit, jestli příběhu pomohou nebo ne.

Jak nakládáte se svým volným časem?
Čtu, poslouchám hudbu a spím. Nejlépe ale stejně relaxuji při práci.

Na čem právě pracujete?
Rozhodl jsem se, že když jsme udělali klasicky Carmen, která je dodnes nejúspěšnější, stále vyprodanou inscenací, tak i Rusalku, kterou teď připravujeme, zinscenujeme jako typickou českou pohádku, tak jak to pan Dvořák s panem Kvapilem zamýšleli a také napsali. Úžasné je, že když dali v divadle v pondělí do prodeje lístky, tak už během úterý byla Rusalka vyprodaná na všechna představení do konce sezóny. Je to pro mě veliká radost a zároveň pocta. Moc bych si přál, aby rodiče nebo prarodiče, kteří přivedou poprvé na operu svoje potomky, tak aby to pro ně byl opravdový zážitek, na který budou vzpomínat na celý život.

Můžeme se těšit na nějaký nový film?
Na žádné Kameňáky se už netěšte, protože moje maminka Růženka už mi je zakázala, a tak jsem jí slíbil, že žádné "bejkárny" už točit nebudu.

Ale Kameňáky měly přece obrovský úspěch?
Já jsem odjakživa říkal, že dělám jen takovou "volovinu pro zasmání". Po druhém dílu jsme dostali skoro sedmdesát tisíc dopisů s nejrůznějšími typy anekdot. Spoustu jich máme na chalupě jako tepelnou izolaci. Museli jsme je rozdělit na čtyři hromádky. Na té první jsou vtipy, které nejdou vyprávět ani potmě, na druhé jsou tak hloupé, že s nimi táta zatápí v kotli, na té třetí jsou vtipy hezké, ale na žalobu ze stran různých zde žijících menšin a na té čtvrté jsou vtipy, které znáte z filmu.

A na jaký film se tedy můžeme těšit?
Připravuju další nádhernou českou pohádku podle knížky Jana Drdy, která bude podle pohádky O princezně, která hádala, až prohádala a O Matějovi a Majdalence. Moc bych si přál, aby se zase, jako tomu bylo i u Princezny ze mlejna, zviditelnil nějaký region, který si to bezesporu zaslouží. V případě této pohádky jím bude Chodsko, které oplývá nejen nádhernou krajinou, ale i zvyklostmi, kroji a pověstmi.

Čím se v životě řídíte?
Selským rozumem. Nikdy se nic nejí tak horké, jak se uvaří. Učím se počítat do deseti (...tisíc)!

Máte nějaké životní krédo?
Jednoduchost a klid v duši. Moc bych si přál, aby se lidé k sobě už začali chovat jako LIDÉ. Měli se rádi a nepodráželi si navzájem a zcela zbytečně nohy. Vedle zdraví, které stojí na prvním místě v žebříčku životních hodnot, přeji všem hlavně lásku a úsměv na rtech každý den.

Co nejraději pijete? Chodíte do hospody?
Jsem takřka abstinent. Tvrdý alkohol nepiji vůbec. Když už to musí být, tak snad jen becherovku. Víno mně nechutná a po druhém pivu usínám. Mám rád čaje, minerálky a rajčatový džus. Do hospody jdu jen se známými, samotného by mě to vůbec nenapadlo.

Zdeněk Troška je vyhlášený gurmán. Velmi si oblíbil specialitu, kterou se naučil od "Valihracha", což je postava z jeho filmové pohádky Z pekla štěstí.

Kapr s křenem: Do pekáčku dáte máslo, kapra nakrájíte na tenké podkovičky, posolíte, posypete hodně nadrobno nakrájeným česnekem, kmínem a kořením na ryby. Vložíte na deset minut péct do trouby, mezitím nastrouháte křen, který rozmícháte ve šlehačce a po deseti minutách přelijete kapra a necháte dojít.

Pstruh podle Zdeňka Trošky: Omytého pstruha pokapete citronovou šťávou, dovnitř dáte trochu česneku se solí, trochu kmínu, vezmete sýry – hermelín a nivu, které nasekáte na drobounké kostičky a potřete jimi pstroužka. Aby vám nic při pečení nevyteklo, tak rybu obalíte plátky anglické slaniny, posypete kmínem a strčíte péct na máslo do trouby.

Špenát nejšpenátovatější: Na oleji nebo trošce másla osmahnete celou palici česneku, kterou předtím nakrájíte do vějířku (rozuměj každý stroužek), necháte ozlatit, opraný špenát vhodíte do hrnce, přiklopíte pokličkou, podusíte, dokud špenát nezměkne, a pak už jen uděláte závarek - smetana, mouka nebo mouka s vodou. Nakonec zamícháte, přidáte pepř, nejlépe bílý) a sůl.

Není knedlík jako knedlík: Uděláte z těsta placku, vyválíte, vedle na kastrůlku si osmažíte hodně cibulky pěkně do zlatova, pak ji rozetřete po těstě a pomocí fólie nebo mikrotenového sáčku uděláte s pomocí boží a trochou trpělivosti roládu, dáte do alobalu a vhodíte na dvacet minut do vroucí vody. Vyndáte, nakrájíte na plátečky a nemusíte k tomu mít ani maso. Taková je to mňamina!