V Plzni jsem žila do svých sedmnácti let. Počata jsem byla patrně někde pod starobylým hradem Radyně, kde rodiče měli svůj první novomanželský podnájem.

Maminka si od počátků manželství držela v rodině ženské právo. Třeba jednou povídala se sousedkami a tatínek vyběhl ven a volal: "Utíká ti mlíko!" Maminka se na něj otočila a s klidem pronesla: "Snad utíká nám mlíko!!"

Když jsem se narodila, postavil tatínek domek za Plzní směrem na Litice. Ten jsme ale museli záhy prodat, bydleli jsme v Nerudově a pak v Kollárově ulici a na Americké v obchodním domě ASO. Tam nám neonová reklama vrhala světlo do oken, což mně přišlo velice romantické.

I když byla Plzeň mého mládí díky škodováckým komínům dost začouzeným městem, přesto v ní byla spousta krásných míst: Bolevecký rybník, Lochotínský park, Slovanská třída, České údolí, Borský park...

Plzeň mě vlastně pro divadlo určila. Chodila jsem sice před válkou do Sokola, ale spíš než k tvrdým cvičením jsem inklinovala k rytmice. Maminka mě tedy zavedla do Městského divadla v Plzni, kde přijímali děti do baletní průpravy. Jak jsem do divadla vešla - to byl konec! Začala jsem hrát, vystupovala jsem v rolích, které mně při učení musela maminka předčítat, protože já ještě nechodila do školy a neuměla jsem tedy číst.

Ve Velkém divadle se hrály každou neděli dopoledne pohádky pro děti. Než technici stačili přestavět scény mezi jednotlivými dějstvími, zatáhla se opona a na předscéně probíhaly dětské forbíny, při nichž byly účinkující děti oblečeny stejně jako hlavní milenecký pár. Stepovali jsme, tančili, zpívali a mnohdy se tyto forbíny líbily víc než samotná hra. Hrála jsem včetně opery prakticky všechny žánry, v nichž bylo zapotřebí dětského herce.

Zažila jsem paní Terezu Brzkovou, když hrála čarodějnici, a já se na jevišti tak bála, že mi inspicient hrající vlka v každém možném momentu šeptal: "Já nejsem vlk, já jsem přece pan Matějovic!"

V Perníkové chaloupce jsem se zase vrhla na výtečný předválečný perník a - hra nehra - jsem ho ožírala, až všichni ze zákulisí na mě volali: "Nech toho, hraj... hraj!"

Nedělní dopolední představení byla hojně navštěvována a mě publikum svojí přízní přímo hýčkalo. Dostávala jsem spoustu dárečků, dlouhá léta jsem nemohla cítit hyacinty, jak jsem si jich v té době hojně užívala.

Maminka velice přísně dbala na to, abych za svoje vystupování nedostala zaplaceno. Její filozofií bylo, že dítě si nemá tímto způsobem vydělávat. Divadlo má dělat pouze z lásky, aby v případě, že by ho přestalo bavit, s ním nemělo spojeny žádné finanční povinnosti.

Při zkouškách na hereckou školu v Praze jsem poprvé poznala, co je to protekce. Zatímco k některým pražským slečnám se zkoušející chovali vlídně, na nás přespolní byli daleko přísnější. Od počátku mi bylo jasné, že tady asi nebudu mít šanci. I když páni profesoři Pešek a Nedbal mé přijetí prosazovali, profesorka, ke které bych po příchodu do prvního ročníku patřila, měla zájem na jiných dívenkách. Nastala dost nechutná tahanice a moje maminka šla na ředitelství a zeptala se: "Tak má ta naše holka talent nebo ne?"
"Má," odpověděl ředitel.
"A bude mít tu profesorku za třídní?"
"Ano, bude."
"Tak my jedeme do Brna," rezolutně prohlásila maminka.

Brněnští profesoři na mě úžasně zapůsobili. Prostředí bylo domácké, po celá studia jsem si připadala jak na návštěvě u blízkých. Když mně pak z Prahy napsali, že mohu přejít do druhého ročníku k nim, zůstala jsem v Brně i přesto, že jsem to k rodičům do Plzně měla podstatně dál...

Když jsem vystudovala, zvali mě do plzeňského divadla. Jenomže se právě psal rok 1951 a tam byla taková parta, o které mně bylo jasné, že by mě zničila, jakmile bych odmítla některé věci, které mi byly proti srsti.

Maminka s tatínkem byli nešťastní, že jsem zdejší angažmá nepřijala, ale já jim slíbila, že jak přijdu do Prahy, okamžitě si je vezmu k sobě.

Na angažmá jsem odešla do Pardubic, a jakmile jsem v roce 1957 přišla do Městských divadel pražských, rodiče jsem k sobě přestěhovala.

Po třech letech mého působení v Městských divadlech pražských přišel do Divadla E. F. Buriana skvělý režisér Karel Novák. Byl už mým profesorem na škole, pak jsem pod jeho vedením hrála v Pardubicích, a když jsem odcházela do Prahy, slíbila jsem mu, že jakmile přijde do hlavního města, půjdu do stejného divadla jako on. V roce 1960 jsem tedy přešla "k Buriánům", kde jsem strávila plných šest sezón.

Když mě režisér Novák požádal, abych hrála Manon Lescaut, kterou jsme kdysi uvedli v Pardubicích, zeptala jsem se ho, zda si uvědomuje, že je mi přes třicet let. Argumentoval, že při mé subtilnosti to není problém, a tak jsme se domluvili, že pokud se někdo jednou jedinkrát při slovech "Čím to, že já Manon, ač je mi šestnáct let..." zasměje, okamžitě s rolí končím.

Je fakt, že se nikdo nezasmál, a tak jsem Manon hrála po své třicítce ještě drahně let. Když mě po představení oslovovali na ulici mladí kluci, kteří moji Manon viděli, říkávala jsem jim: "Utíkejte rychle pryč, nebo si zkazíte svou iluzi!"

V roce 1966 jsem nastoupila do Národního divadla a připadala si jak po obloze letící meteor. Hrála jsem Kleopatry a "Macbethky", zkrátka špičkové role s báječnými spoluherci, filmovala jsem, točila jednu televizní inscenaci za druhou.

Když v srpnu 1968 přišli Rusové, byla většina herců na dovolené a já byla shodou okolností v Praze. Pochopitelně jsem se chovala aktivně, psali jsme rezoluce, vyvěšovali hesla, což se mi po roce 1969 vrátilo.

V Národním mě sice nechali, za což jsem jim byla vděčná, ale povětšinou jsem dostávala podružnější herecké úkoly. Jenomže na to, že jsem tehdy byla v nejkrásnějším hereckém věku, to bylo málo.

V době, kdy jsem měla v divadle méně práce, jsem se nejprve rozhodla věnovat literárním činnostem. Napsala jsem hru, která se velice líbila panu Hubačovi. Nabádal mě ale, abych ji uvedla pod cizím jménem. Byla jsem velice hrdá a odmítala skrývat své jméno, takže hra neprošla.

Když je člověk zvyklý tvořit, tak musí něco dělat, jinak zahyne. Abych se psychicky zachránila, začala jsem malovat. Dnes vím, že je blaze člověku, který má vedle svého divadla ještě jeden - alespoň mrňavý - koníček. V době, kdy nemůžete z jakýchkoli důvodů vykonávat své zaměstnání, v něm nacházíte smysl. Koníček je vlastně takovou pojistkou života. Mě malování vyloženě zachránilo.

Říká se, že všechno zlé je i pro něco dobré. Málo jsem hrála, a tak jsem měla víc času na svůj soukromý život. Ač v pokročilém věku, povila jsem syna, kterému vždycky říkám, že si mě doma v dětství dost užil především díky straně a vládě. Za normálních okolností bych asi těžko krásným rolím odolávala.

Dneska jsem velice šťastná a kdo ví, kdyby se tehdy moje herecká kariéra nepřerušila, jestli bych vůbec měla svého syna. Člověk nikdy neví, kam ho osud vede.